Tohle už je moc i na Babiše: Řekl dost Macinkovým výstřelkům. Ten ale s provokacemi jen tak neskončí
Petr Macinka nepřekročil žádnou morální hranici. Překročil hranici užitečnosti.
Obsah článku
To je jediný metr, který v Babišově politickém světě platí. Měsíce mohl ministr zahraničí útočit na prezidenta Pavla, zpochybňovat jeho ústavní kompetence, veřejně tvrdit, že hlava státu „odmítá respektovat Ústavu“, a z premiérova okolí přicházely nanejvýš unavené výzvy k neeskalaci. Žádná sankce, žádná veřejná nespokojenost, žádná omluva. Pak ale Macinka vtáhl svůj provokační cirkus na strážnický folklorní festival a najednou se ocitl na tiskové konferenci vedle Babiše, jak se omlouvá za „turbulence“. Co se změnilo? Ne Macinkův styl. Změnilo se publikum, které zasáhl.
Strážnice jako politický test, který Macinka prohrál
Strážnice není žádná okrajová lokální slavnost. Je to největší svátek folkloru, s více než třemi a půl tisíci účinkujícími, 134 českými soubory a finanční podporou Ministerstva kultury. Prostor, který se sám definuje jako nepolitický a tradiční. A právě tam Macinka přišel hrát svou obvyklou hru: provokovat, rámovat se jako oběť, sbírat pozornost. Organizátor se od něj distancoval.
Problém nebyl v tom, že ministr zahraničí udělal scénu. Problém byl v tom, komu ji udělal. Strážnice je přesně ten typ konzervativního, regionálního, kulturně zakořeněného prostoru, kde má ANO silné voličské zázemí. Macinka neútočil na Pavla, na liberální média, na Brusel. Útočil na voliče svého partnera. Podle zákulisního popisu Seznam Zpráv právě tohle Babišovi došlo jako první.
Půl roku tolerance, jeden víkend prozření
Zpětně je fascinující, jak dlouho Babiš Macinkovy výstřelky toleroval. V lednu ministr zahraničí na tiskové konferenci po vládě napadal prezidenta kvůli letounům L-159. V únoru Babiš jen řekl, že „nechce eskalaci“ a že Macinka „změní způsob komunikace“. Nezměnil. Ještě 23. června Úřad vlády na žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím uvedl, že se předchozími Macinkovými výroky vůči prezidentovi vůbec nezabýval. Neeviduje ani oficiální stanovisko. Nula. Nic. Ticho.
A pak přišla Strážnice a Babiš 29. června před kamerami řekl, že „není spokojený s jejich vystupováním“. Macinka se omluvil. Veřejně, na společné tiskové konferenci, po jednání vlády. Kdo sleduje Babišovu politiku déle než jednu sezonu, ví, co to znamená: ne morální probuzení, ale korekci kurzu. Provokace přestala být zbraní namířenou ven a začala střílet dovnitř koalice. V tu chvíli se z aktiva stává pasivum.
Omluva jako taktika, ne jako zlom
Bylo by naivní věřit, že pondělní omluva cokoli mění na Macinkově politické metodě. Stačilo poslouchat zbytek tiskové konference. Macinka se omluvil za Strážnici, a vzápětí pokračoval v summitové agendě vůči prezidentovi. Jen v umírněnějším procesním jazyce. Forma se změnila, obsah ne. Místo „odmítá respektovat Ústavu“ přišlo diplomatické zarámování akreditace.
Vláda tentýž den schválila akreditaci prezidenta jako součásti delegace na summit NATO v Ankaře, ale zároveň trvá na tom, že vedoucím delegace je premiér. Ústavní soud přitom výslovně připomněl „dosavadní, ustálenou a dlouhodobou praxi“, podle níž byli čeští prezidenti pravidelně členy delegace na summitech NATO. Spor se přesunul do protokolární roviny. Macinka ho dál řídí, jen tišeji.
Provokatér na řetězu je pořád provokatér
Celá epizoda odhaluje paradox Macinkovy pozice. Když v prosinci nastupoval na ministerstvo zahraničí, jeho vlastní nástupní priority zněly jako učebnice diplomacie: vztahy se sousedy, sebevědomější reprezentace v Bruselu. Po půl roce je nejviditelnější stopou jeho působení domácí válka s Hradem a skandál na folklorním festivalu. Žádný předchůdce nepotřeboval omluvu za chování na kulturní akci.
Babiš má na Macinku páky. Dokázal vynutit omluvu, dokázal zarámovat tiskovou konferenci po svém. Ale nemá kontrolu nad značkou Motoristů, která stojí a padá s provokací. Macinka bez konfliktu přestává být Macinka. A Babiš to ví. Proto ho nechal ve funkci, proto přes jeho resort dál běží summitová agenda, proto žádný personální řez nepřišel. Disciplína ano, odstavení ne.
Omluva řeší epizodu. Neřeší metodu. A metoda je to jediné, co Macinka umí.