Klempíř nás má asi za hlupáky. A prezidenta jakbysmet, když se mu snažil namluvit, že nižší příjmy ČT neohrozí
Vládní čísla mluví jasně: Česká televize přijde o miliardu, Český rozhlas o čtyři sta milionů. Ministr přesto tvrdí, že se nic neděje.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politické drzosti, která nespočívá v tom, že politik lže, ale v tom, že lže s materiálem, který ho usvědčuje, v ruce. Oto Klempíř předstoupil před kamery, před prezidenta, před celou zemi a s klidnou tváří prohlásil, že převod financování České televize a Českého rozhlasu na státní rozpočet kvalitu vysílání neohrozí. Řekl to ve chvíli, kdy jeho vlastní ministerstvo vypracovalo analýzu dopadů, z níž vyplývá pravý opak. To není odvaha. To je test, jak daleko se dá zajít, než si někdo přečte přílohu číslo třináct.
Čísla, která ministr nečetl, nebo nechce číst
Klempíř nám tvrdí, že financování je zajištěné. Podívejme se tedy na čísla, která jeho ministerstvo samo vypracovalo. Vláda 15. června schválila návrh, podle kterého má Česká televize od roku 2027 dostávat 5,74 miliardy korun ročně a Český rozhlas 2,065 miliardy. Letošní očekávané výnosy z poplatků přitom činí 6,73 miliardy u ČT a 2,48 miliardy u ČRo. Rozdíl? Téměř miliarda u televize, přes čtyři sta milionů u rozhlasu. Tyhle počty nepřinesl průzkum opozice. Jsou z vládní závěrečné zprávy RIA — tedy z dokumentu, který Klempířovo ministerstvo samo předložilo. Ministr buď vlastní analýzu nečetl, nebo ji četl a rozhodl se, že pravdu veřejnosti prostě nepřeloží do srozumitelné řeči. Obojí je ostuda.
Klempíř na tiskové konferenci po jednání vlády prohlásil, že rozpočet na úrovni roku 2024 neznamená pokles kvality, ale „vyšší tlak na efektivitu“. To je formulace, kterou politici používají, když chtějí škrt prodat jako modernizaci. Jenže efektivita má své limity. Česká televize v oficiálním vyjádření uvedla, že při navržené částce bude muset omezit zpravodajství, sport, dramatiku, dokumenty, publicistiku i tvorbu pro děti. Zastaví investice do nového zpravodajského studia v Praze, pohřbí projekt studia v Ostravě a nesplní zákonnou povinnost dvacetiprocentního podílu regionálního vysílání. Generální ředitel Hynek Chudárek mluví o propuštění tří set až pěti set lidí. To je demolice.
Prezident se ptal, ministr odpovídal do zdi
Petr Pavel není v téhle kauze pouhý ceremoniální příjemce ministrovy návštěvy. Podle tiskové zprávy Hradu se prezident na úterní schůzce přímo ptal, jak vláda zajistí nezávislost médií veřejné služby a jejich předvídatelné, udržitelné financování. Ptal se na dopady na šíři a kvalitu služby. Žádal intenzivní odbornou debatu. Klempířova odpověď? Že debata začne s prvním čtením ve Sněmovně.
To je odpověď člověka, který buď nerozumí otázce, nebo ji záměrně míjí. Prezident se ptá na garance. Ministr odpovídá harmonogramem. Jako byste se zeptali lékaře, jestli operace není riskantní, a on vám řekl, v kolik hodin začíná. Klempíř prodával tutéž iluzi, kterou prodává veřejnosti: že jde o technickou změnu výběru peněz, nikoli o reálné snížení příjmů. Jenže prezident měl na stole stejná čísla jako my všichni. A ta čísla říkají něco jiného.
Legislativní chaos jako metoda
Zvlášť výmluvný je způsob, jakým celý návrh vznikal. První verze šla do meziresortního připomínkového řízení bez analýzy dopadů regulace. Bez RIA. Předseda Legislativní rady vlády to musel výslovně vytkout jako zásadní připomínku a ministerstvo analýzu doplnilo až dodatečně. To samo o sobě vypovídá o kvalitě přípravy. Materiál, který mění financování dvou klíčových veřejných institucí, odešel z ministerstva nehotový.
A připomínky? Jestli existuje jeden signál, který by autory návrhu měl přimět k zamyšlení, je to tohle: vlastní resortní kolegové návrh odmítli. Ministerstvo financí chtělo materiál přepracovat — ne vyladit, přepracovat. Ministerstvo průmyslu, spravedlnosti, vnitra, zahraničí, zdravotnictví, práce i školství vzneslo zásadní výhrady. Přidaly se i Úřad pro ochranu osobních údajů, Nejvyšší kontrolní úřad a Český telekomunikační úřad. Takto velká shoda napříč resorty nevzniká, když je návrh trochu nepřipravený. Vzniká, když je od základu špatně. Společné stanovisko ČT a ČRo kritizovalo oslabení autonomie i nedostatečné řešení regionálního vysílání. Evropská vysílací unie vydala varování, že český plán postrádá dostatečné pojistky proti politickému vlivu na rozpočet. Původní verze navíc měnila i samotné zákony o ČT a ČRo, po zásadních připomínkách byla přepracována a staré zákony zůstaly v platnosti. To není odborný spor. To je legislativní improvizace, která se tváří jako reforma.
Nejde o poplatky. Jde o to, komu věříte
Celý příběh má jednu klíčovou rovinu, kterou Klempíř systematicky zamlžuje. Nejde o to, jestli je lepší platit poplatek, nebo financovat média z rozpočtu. Obojí může fungovat, pokud existují silné zákonné pojistky. Evropský standard podle nařízení o svobodě médií požaduje transparentní, objektivní, adekvátní, udržitelné a předvídatelné financování. Český návrh má fixní částku v zákoně a valorizaci až po překročení kumulované inflace o deset procentních bodů. To znamená, že reálná hodnota příspěvku bude rok od roku klesat, dokud inflace nenaskládá dostatečný polštář. V praxi to znamená roky postupné eroze.
Jde o něco jednoduššího a zároveň nebezpečnějšího: o to, zda lze veřejnosti prodat rozpočtový škrt jako bezbolestnou modernizaci. Klempíř to zkouší. Zkouší to na nás, zkouší to na prezidentovi, zkouší to na koaličních poslancích. Vládní čísla ho usvědčují z politické fikce, meziresortní připomínky z legislativní nedbalosti a evropské instituce z ignorování standardů, ke kterým se Česko hlásí.
Jediná otázka, která teď zbývá, je, jestli Sněmovna bude číst přílohy, nebo jenom titulky.