Jak velkorysé. Vláda blahosklonně dovolila Pavlovi vzít si na summit své pracovníky. Má tohle prezident zapotřebí?
Česká vláda právě předvedla, jak vypadá malost povýšená na státní politiku.
Obsah článku
Představte si situaci: hlava státu, bývalý předseda Vojenského výboru NATO, generál s mezinárodním renomé, musí prosit vlastní kabinet, aby si směl na summit Aliance vzít tři spolupracovníky. Ne třicet. Ne patnáct. Tři. A vláda to po týdnech přetahování milostivě povolí, přičemž to prezentuje jako ústupek. Tohle není velkorysost. Tohle je průhledný manévr, ve kterém kabinet přeměřuje prezidentovi důstojnost na centimetry a pak mu ji dávkuje po kapkách.
Hra na visačky místo státnické politiky
Celý spor se dá shrnout do jedné absurdní rovnice. Vláda nejprve prezidentovi přidělila čtyři místa v delegaci, z toho tři pro ochranku a jedno pro pracovníka Kanceláře prezidenta. Jeden člověk ze zahraničního odboru, protokolu nebo komunikace. Jeden. Na summit NATO, kde se rozhoduje o budoucnosti evropské bezpečnosti. Po protestech Hradu ministerstvo zahraničí složení přeskládalo na jednoho ochránce a tři pracovníky KPR. Hrad přitom od začátku žádal sedmičlenný tým, tedy stále minimalistický doprovod. Takže ona slavná „velkorysost“ spočívá v tom, že vláda korigovala vlastní absurdně restriktivní nastavení. Není to dar, je to ústup, navíc vynucený opatřením Ústavního soudu, který vládě přikázal prezidentovu účast neblokovat.
Soud musel říct to, co mělo být samozřejmé
Zastavme se u toho, co se stalo 22. června. Vláda schválila vyslání delegace na summit NATO v Ankaře vedené předsedou vlády. Prezidenta nezařadila. O dva dny později Ústavní soud vydal předběžné opatření a nařídil vládě, ministerstvu zahraničí i ministrovi osobně, aby bezodkladně notifikovali NATO, že prezident je součástí oficiální delegace, zajistili jemu i doprovodu akreditaci a zdrželi se čehokoli, co by jeho účast ztěžovalo. Soud chránil ustálenou praxi. A ta praxe je jednoznačná: od vstupu České republiky do NATO byli prezidenti pravidelně členy delegací na summitech. Ještě v roce 2024 tatáž vláda schválila washingtonskou delegaci vedenou Petrem Pavlem. Co se od té doby změnilo? Ne ústava. Ne NATO. Změnila se politická vůle kabinetu.
Polsko a Slovensko to zvládají bez ostudy
Řečnická otázka: je Česká republika jedinou zemí, kde se prezident a premiér nedokážou dohodnout, kdo sedne na jakou židli? Podívejme se na Haag 2025. Polsko na summit poslalo prezidenta Dudu, doprovázeného ministry obrany a zahraničí. Premiér Tusk zastupoval zemi až na odděleném jednání o Ukrajině. Žádný veřejný boj o akreditace, žádné počítání visaček. Slovensko vystoupilo se stejným modelem: prezident, ministr obrany, ministr zahraničí, společná tisková konference ještě před odletem. Po summitu výsledky hodnotil prezident. Koordinace, ne konfrontace. V Praze se mezitím řeší, jestli si hlava státu smí vzít na cestu vlastního tiskového mluvčího.
Nejde o Ankaru. Jde o budoucnost
Kdo sleduje jen počet akreditací, míjí podstatu. Prezident u Ústavního soudu nežádá jen vstupenku do jednacího sálu v Ankaře. Žádá obecné určení, kdo je příslušný rozhodovat o účasti prezidenta na summitech NATO v rámci oficiální české delegace. Ankara je konkrétní bojiště, ale válka se vede o výklad článku 63 Ústavy a o to, zda vláda může hlavě státu kdykoli v budoucnu zavřít dveře na nejvyšší alianční formát. Babiš navíc odmítl osobní schůzku před summitem. Takticky elegantní, státnicky ubohé. Přesouvá odpovědnost na soud a vyhýbá se riziku dalšího ústupku.
Stát, který si přeměřuje vlastní důstojnost
NATO definuje summit jako jednání Severoatlantické rady na úrovni hlav států a vlád. Bilaterální schůzky, kde se uzavírají skutečné dohody, nejsou součástí oficiálního programu a řeší se přes národní delegace. Česká republika tedy do Ankary vysílá prezidenta s minimálním týmem, premiéra, který s ním odmítá mluvit, a nerozřešenou otázku, kdo vlastně za zemi mluví. Spojenci si toho všimnou. Ne proto, že by je zajímaly české ústavní nuance, ale proto, že rozhádaná delegace je slabá delegace.
Stát, který musí své hlavě dávkovat důstojnost po kusech, nemá problém s protokolem. Má problém sám se sebou.