Co je psáno, to je dáno? U Babiše to neplatí. Sliby z programového prohlášení převrací vzhůru nohama
Programové prohlášení vlády mělo být smlouva s veřejností. Pět měsíců po jeho schválení z něj zbývá kulisa.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politické alchymie, kterou Andrej Babiš ovládá lépe než kdokoli jiný na české scéně: schopnost proměnit kategorický slib v nezávaznou debatu, aniž by přitom zrudl. V lednu si jeho vláda napsala černé na bílém, že nezvýší žádné daně a že odmítá spotřební daň na tiché víno. V červnu premiér před kamerami vysvětluje, proč vlastně „úplně nedává smysl“, že víno daní nemá. To není evoluce postoje. To je politická fikce vydávaná za pragmatismus.
Slib s trvanlivostí jogurtu
Vraťme se k tomu, co vláda skutečně slíbila. Programové prohlášení schválené 5. ledna 2026 obsahuje dvě zcela jednoznačné formulace. V kapitole Finance: „Zavazujeme se nezvyšovat žádné daně.“ V kapitole Zemědělství: „Odmítáme zavedení spotřební daně na tiché víno.“ Žádná podmínka, žádná výhrada, žádné „pokud to rozpočet dovolí“. Čistý, nepodmíněný závazek. S tímto textem Babiš žádal Sněmovnu o důvěru a sám slíbil, že bude průběžně „skládat účty“. Účty přišly rychleji, než kdokoli čekal. Jen ne v té podobě, jakou premiér zamýšlel.
Pět měsíců. Tolik vydržela svatost programového prohlášení. Pak přišel 21. červen a Babiš v Partii na CNN Prima NEWS prohlásil, že „když se podíváme na jiné zdanění alkoholu, tak to úplně nedává smysl“ a že „bude o tom debata“. Zmínil odhad kolem čtyř miliard korun ročního výnosu. Téhož dne na sociálních sítích šel ještě dál a mluvil o tom, že „zdaníme konečně to tiché víno“. Slovo „konečně“ je přitom obzvlášť pikantní od člověka, který si pár měsíců předtím nechal do vládního programu napsat přesný opak.
Manažerské přepisování reality
Tohle není náhodný přeřek ani vynucený ústupek okolnostem. Je to vědomá politická strategie: nejprve kategorický zákaz, pak technokratické „narovnání“, a nakonec se všichni tváří, jako by ten původní slib nikdy neexistoval. Babiš přitom zvolil dokonalý kryt. Vláda od jara 2026 buduje agendu boje se závislostmi, řeší kratom, Vojtěchův resort chce omezovat noční prodej alkoholu, premiér sám říká, že „alkohol je jed“. A najednou je tu zdravotní rámec, do kterého se zdanění vína vejde jako ruka do rukavice. Průhledný manévr? Bezpochyby. Ale účinný.
Podívejme se na to střízlivě. Podle analýzy NERV by zavedení spotřební daně na tiché víno přineslo čistých 3,6 až 4,1 miliardy korun ročně. Modelový dopad činí 29,3 Kč na litr, tedy zhruba 22 korun na běžnou lahev. Nejvíc by zdražila levná krabicová vína, zatímco u dražších lahví by šlo o kosmetickou změnu. A protože více než dvě třetiny vína prodaného v Česku pochází z dovozu, hlavní zásah by mířil mimo moravské vinice. Fiskálně to dává smysl. Zdravotně taky. Jenže to dávalo smysl i v lednu, když si vláda psala program. A přesto tam napsala „odmítáme“.
Koalice jako zrcadlo rozporu
Nejpozoruhodnější na celé situaci je, jak rozpolceně reaguje vlastní koalice. Ekonom Pikora z Motoristů je pro zdanění, poslanec Macinka z téže strany ostře proti. Schillerová debatu opatrně brzdí a podmiňuje dalším jednáním. Babiš tím de facto testuje, jestli vinařské tabu ještě drží, nebo jestli ho může rozbít bez koaličních ztrát. Připomeňme, jak dopadl Stanjurův pokus za Fialovy vlády: billboardy „Stanjuro, na Moravu nejezdi!“, ústup, ticho. Vinařská lobby nemusí mít transparentní rozpočet, aby byla efektivní. Stačí jí regionální politická mobilizace a pár dobře načasovaných výhrůžek.
Babiš ale hraje jinou hru než Stanjura. Nenavrhuje paragraf. Otevírá „debatu“. Testuje veřejnost, koalici, vinaře. Pokud odpor bude příliš silný, řekne, že to byla jen úvaha. Pokud odpor opadne, řekne, že reaguje na zdravotní data a „narovnává“ jedinou výjimku v systému spotřebních daní. Protože tiché víno není mimo systém. Je v něm, jen se sazbou nula. A tu nulu tam drží čistě politické rozhodnutí, jak potvrzuje i metodika Celní správy.
Programové prohlášení jako jednorázový reklamní leták
Podle nás je jádro problému jinde než u samotného vína. Jde o to, co programové prohlášení vlastně znamená. Pokud ho vláda může veřejně relativizovat pět měsíců po schválení, aniž by to vyvolalo ústavní nebo alespoň koaliční krizi, pak nejde o závazek. Jde o reklamní leták s expirací. Babiš sám v lednu sliboval, že bude program vyhodnocovat a skládat účty. Vyhodnocení dorazilo v podobě nedělního videa, kde premiér vesele říká opak toho, co podepsal.
A to je na celém příběhu nejnebezpečnější. Ne čtyři miliardy z vína. Ne 22 korun na lahvi. Ale normalizace stavu, kdy veřejný slib má hodnotu přesně do chvíle, než přestane být pohodlný. Dnes je to tiché víno. Zítra to může být cokoli jiného z programu, který vláda tak slavnostně představila. Stačí najít správný rámec, správnou krizi, správné slovo „narovnání“.
Babišovo programové prohlášení zatím platí. Jen už neznamená to, co v něm je napsáno.