Chtěli jsme to, tak to máme. Ukazuje se, že přímá volba prezidenta nebyl tak dobrý nápad, jak se zdálo
Rok 2026 není krizí osobností na Hradě a ve Strakově akademii. Je to opožděné vyúčtování za ústavní nedodělávku starou čtrnáct let.
Obsah článku
Největší omyl roku 2012 nespočíval v tom, že jsme chtěli „více demokracie“. Spočíval v pohodlné víře, že stačí změnit způsob, jakým se prezident vybírá, a celý systém se tomu sám přizpůsobí. Že stačí přepsat jeden paragraf, dát lidem hlasovací lístek a zbytek ústavní architektury nějak doběhne. Nedoběhl. Místo toho jsme vyrobili prezidenta s plebiscitním mandátem milionů voličů, ale s pravomocemi, které pořád odpovídají éře, kdy hlavu státu volilo pár set poslanců a senátorů v uzavřeném sále. A teď se divíme, že to skřípe.
Varování, která nikdo nechtěl slyšet
Nejhorší na celé věci je, že to nikdy nebylo překvapení. Už v senátní debatě před přijetím novely 71/2012 Sb. zaznívala naprosto explicitní varování. Senátorka Rippelová mluvila o nutnosti řešit kompetence. Jaroslav Kubera říkal, že přímo zvolený prezident bude nevyhnutelně „stranický“. Ústavní právníci upozorňovali, že nelze oddělit zdroj legitimity od pobídek k politickému chování. Ale kdo chtěl v roce 2012 poslouchat suché argumenty o ústavní rovnováze, když se nabízel tak krásně jednoduchý příběh? Lidé chtějí volit prezidenta sami. Tak jim to dejme. Tečka.
Motivy zastánců byly průhledné a Jan Kysela je později precizně rozebral v časopisu Právník: reakce na ostudu parlamentní volby roku 2008, snaha zbavit se obrazu „čachrů“ a líbivé heslo o prohloubení demokracie. Nikdo z nich ale neobhajoval promyšlený nový model vztahu prezidenta a vlády. Obhajovali samotnou přímou volbu jako cíl, ne jako součást systému. Poptávka byla veřejná, rozhodnutí bylo politické. A odpovědnost za to, že se nikdo neobtěžoval domyslet důsledky, padá na ty, kdo zákon napsali a odhlasovali.
Dvojí legitimita, žádná pravidla soužití
Podstata problému je brutálně jednoduchá. V parlamentním systému je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Premiér odvozuje svou moc od parlamentní většiny. A vedle toho teď stojí prezident, který může říct: mě zvolilo pět milionů lidí. Kdo z nás dvou má silnější mandát? To není řečnická otázka. To je reálný politický argument, který bude používat každý přímo zvolený prezident, ať se jmenuje jakkoli.
Studie Masarykovy univerzity o prezidentském aktivismu ukazuje, že už Miloš Zeman vykládal své pravomoci výrazně šířeji než Havel nebo Klaus. Ne proto, že by byl horší člověk. Proto, že systém ho k tomu tlačil. Přímý mandát vytváří pokušení, kterému je mimořádně těžké odolat. A ústava mu v tom nijak zvlášť nebrání, protože kolizní pravidla mezi Hradem a vládou zůstala v podstatě nedopsaná.
Petr Pavel není anomálie. Je umírněnější varianta téhož institucionálního pnutí. Kdo čekal, že generál v civilu bude apolitický „tatíček národa“, nepochopil, co přímá volba se svým držitelem dělá.
Rok 2026: důkaz, ne odchylka
Podívejme se, co se letos skutečně děje. Prezident odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí. Vláda na to reagovala tím, že pro Turka vytvořila náhradní zmocněneckou funkci. Laciný trik, improvizace místo ústavní zvyklosti. Pak přišel spor o summit NATO v Ankaře: vláda prezidenta z delegace vyřadila, prezident se obrátil na Ústavní soud a ten musel předběžným opatřením nařídit vládě hlavu státu akreditovat. Kompetenční spor Pl. ÚS 16/26 je otevřený, konečné rozhodnutí přijde za měsíce.
Tohle nejsou výstřelky dvou tvrdohlavých mužů. Tohle je systém v akci. Systém, který vyrábí dva zdroje legitimity a neposkytuje návod, co dělat, když se střetnou. Stát musí vrcholné zahraniční zastoupení znovu a znovu vyjednávat případ od případu, jako by šlo o koaliční smlouvu, ne o ústavní pořádek. A co je možná nejpikantnější: novela z roku 2012 současně ztížila cestu k ústavní žalobě na prezidenta. Posílila mandát a oslabila odpovědnost. Geniální kombinace.
Polarizace jako vedlejší produkt
Přímá volba není jen technika hlasování. Je to zesilovač. Dvoukolový formát tlačí celou zemi do binární konfrontace: jeden proti druhému, my proti nim. Výzkum Psychologického ústavu Akademie věd k volbě 2023 ukázal, že krajní přijetí i odmítání finalistů během kampaně sílilo. Sociální sítě pak tento antagonismus násobí přes názorové bubliny i přes konfliktní střety. Přesunuli jsme rozhodování z parlamentního sálu na miliony obrazovek a divíme se, že je společnost rozdělenější?
Jistě, polarizace má mnoho příčin. Ale přímá volba prezidenta jí dává pravidelný, institucionalizovaný rámec. Každých pět let celonárodní referendum o jedné tváři. Každých pět let nová příležitost rozdělit zemi na dva nesmiřitelné tábory. A každých pět let nový prezident s pokušením chovat se jako vůdce toho „svého“ tábora.
Dá se to napravit?
Právně ano. Ústavu lze změnit ústavním zákonem, k němuž je třeba třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Politicky je to utopie. Který politik půjde k voličům s tím, že jim chce vzít právo volit prezidenta? Realističtější je proto měkčí cesta: ponechat přímou volbu, ale konečně dopsat ta kolizní pravidla, která v roce 2012 nikdo nechtěl řešit. Přesně vymezit, kdo zastupuje stát na jakém summitu. Stanovit lhůty a podmínky pro jmenování ministrů. Dát ústavní mantinely tomu, co je dnes ponecháno na dobré vůli a na improvizaci.
Ale i to vyžaduje politickou odvahu přiznat, že jsme to v roce 2012 nedomysleli. A odvaha přiznat chybu je v české politice vzácnější než ústavní většina.
Dokud se nic nezmění, budou se podobné spory vracet v jiných kulisách, s jinými jmény, ale se stejnou logikou. Rok 2026 není dno. Je to jen první splátka dluhu, který jsme si nadělili, když jsme uvěřili, že stačí chtít.