Schodek 350 miliard a pořád je to málo. Vláda je naivně optimistická, dluh bude vyšší a doplatíme na to my všichni
Národní rozpočtová rada spočítala, že ani 350 miliard korun schodku nemusí stačit na udržení deficitu pod hranicí 3 % HDP. Vláda přitom veřejnosti stále servíruje čísla o desítky miliard nižší.
Obsah článku
Česká rozpočtová politika se v červnu 2026 ocitla v bodě, kde se politická komunikace a ekonomická realita rozešly natolik, že je skoro nemožné říct, jaký rozpočet vlastně vláda plánuje. Na jedné straně leží rozpočtová strategie s implikovaným schodkem 190 miliard korun. Na druhé straně nový fiskálně-strukturální plán, který tiše pracuje s čísly dramaticky vyššími. A mezi tím stojí stanovisko Národní rozpočtové rady, které říká: ani těch 350 miliard nemusí být dost. Tohle není strašení. Tohle je aritmetika, kterou vláda nechce dělat nahlas.
Dvě čísla, jeden rozpočet, nula přehlednosti
Nejpodstatnější problém není samotná výše schodku. Je to rozpočtová schizofrenie, kterou si vláda pěstuje zcela vědomě. Rozpočtová strategie mluví o 190 miliardách. Fiskálně-strukturální plán poslaný do Bruselu počítá s výrazně volnějším nastavením. A NRR dopočítává, že při snaze udržet deficit veřejných financí okolo tříprocentní hranice HDP vychází hotovostní schodek státního rozpočtu právě na oněch 350 miliard. Kdo z nich má pravdu? Všichni. A právě to je ten průhledný manévr: vláda drží v oběhu politicky stravitelné číslo pro domácí publikum a technicky realističtější číslo pro evropské instituce. Výsledkem je stav, kdy ani poslanci schvalující rozpočet nemají jasno, kolik stát příští rok skutečně utratí nad příjmy.
Historické srovnání mluví jasně. Schodek 350 miliard by patřil do covidově-krizové ligy: horší byly jen roky 2021 s 419,7 miliardami a 2020 s 367,4 miliardami. Rok 2022 skončil na 360,4 miliardách. Jenže tehdy zuřila pandemie a energetická krize. Co je omluvou dnes?
Pravidla, která přestávají existovat
Vláda si rozšiřuje fiskální manévrovací prostor přesně ve chvíli, kdy je dluh nejdražší za poslední roky. Navržené změny národních rozpočtových pravidel zahrnují novou infrastrukturní výjimku bez kvantitativního stropu až do roku 2036, prodloužení obranné výjimky na stejný horizont a možnost zvýšit výdaje až o deset procent při zhoršené bezpečnostní situaci. NRR to komentuje s neskrývanou obavou: národní fiskální omezení mohou v praxi přestat existovat a jedinou brzdou zůstanou unijní pravidla.
A právě tady se odhaluje laciný trik celé konstrukce. Smysl národních pravidel vždycky byl držet české finance v bezpečnějším teritoriu dřív, než disciplínu začnou vymáhat trhy nebo Brusel. Pokud je zrušíte, nezbavíte se omezení. Jen si zajistíte, že vás zastaví až tvrdší a dražší zeď. Kdo za to zaplatí? Každý, kdo platí daně, splácí hypotéku nebo čeká na fungující veřejnou službu.
Dluh je dražší a trhy méně shovívavé
Výnos českého desetiletého dluhopisu se blíží pěti procentům. Ministerstvo financí ve své dubnové prognóze počítá s průměrem 4,6 % v roce 2026 a 4,7 % v roce 2027. NRR připomíná, že takové úrovně byly v minulosti typické pro období mimořádných otřesů. Úrokové náklady mají podle fiskálně-strukturálního plánu narůst až na 1,6 % HDP do roku 2030. To jsou desítky miliard korun ročně, které stát pošle věřitelům místo do škol, nemocnic nebo infrastruktury.
A nejde jen o státní kasu. Průměrná sazba nových hypoték se drží kolem 4,5 %. Vyšší státní výnosová křivka sama o sobě hypotéky neurčuje, ale zdražuje dlouhé financování v celé ekonomice. Stát si půjčuje draze a ten tlak se přelévá dál. Je rozumné v takové situaci rozvolňovat pravidla a odkládat konsolidaci?
Odkládání bolesti jako politická strategie
Nový fiskálně-strukturální plán konsolidaci formálně potvrzuje. Ale odkládá ji. Koncentruje ji do let 2028 a 2029, zatímco rok 2027 uvolňuje. Evropská komise čeká růst českého dluhu z 44,3 % HDP v roce 2025 na 47,2 % v roce 2027. To není řecký scénář, ale je to zhoršující se trend v zemi, která dosud těžila z relativně nízkého zadlužení.
Obranná úniková doložka EU přidává další vrstvu politické fikce. Umožňuje odchýlit se od výdajové cesty o navýšení obranných výdajů, maximálně do 1,5 % HDP. NRR odhaduje reálný prostor na 0,3 až 0,4 % HDP. Vláda s tím počítá jako s pojistkou pro případ, že by tříprocentní limit přece jen praskl. Jinými slovy: plánuje se s tím, že se pravidlo poruší, a současně se připravuje alibi, proč to nevadí.
Tlak na rozpočet přitom nejde jen z obrany. NRR upozorňuje, že bez předsunuté platby za státní pojištěnce by zdravotní pojišťovny byly už ke konci dubna v hotovostním minusu 3,4 miliardy korun. Za celý rok 2026 má zdravotní systém skončit schodkem kolem 19 miliard. Mimořádné navýšení plateb za státní pojištěnce o 24 miliard korun je další výdaj, který se v politické komunikaci elegantně ztrácí.
Účet přijde, jen se neví kdy
Vláda hraje hru na čas. Sází na to, že ekonomický růst problém časem rozpustí a že voliči si nevšimnou rozdílu mezi 190 a 350 miliardami. Podle nás je to sázka, která nevyjde. Trhy si rozdíl všímají už teď, proto je desetiletý výnos tam, kde je. Evropské instituce si ho všímají taky, proto Komise pro rok 2027 čeká deficit 2,9 % HDP, tedy těsně pod hranicí, za kterou začíná procedura nadměrného schodku. A NRR si ho všímá nejvíc ze všech, protože přesně k tomu byla zřízena.
Problém není jedno velké číslo. Problém je systém, ve kterém vláda současně slibuje fiskální odpovědnost a systematicky bourá nástroje, které ji mají vynucovat. Účet za tuto politickou fikci nepřijde najednou. Přijde po kouskách: v dražších úvěrech, v ořezaných veřejných službách, v odložených investicích. A zaplatíme ho všichni, bez výjimky.