Babiš si z programového prohlášení dělá holubník. Couvá ze svých slibů a chce zavádět novou daň
Pět měsíců. Tolik stačilo, aby se z vládního závazku stal nezávazný náčrt na ubrousku.
Obsah článku
Když politik řekne „odmítáme“ a za sto padesát dní řekne „dává to smysl“, nejde o vývoj názoru. Jde o politickou fikci, ve které programové prohlášení vlády funguje jako kulisa pro den, kdy se žádá o důvěru, a pak se tiše odsune do archivu. Andrej Babiš právě předvedl, jak rychle dokáže vlastní slova přeměnit v recyklovaný papír. Jeho vláda si 5. ledna 2026 do programového prohlášení napsala dvě věty, které nelze vyložit jinak než jednoznačně: „Zavazujeme se nezvyšovat žádné daně“ a „Odmítáme zavedení spotřební daně na tiché víno.“ O pět měsíců později tentýž Babiš veřejně prohlásil, že nulová daň na tiché víno „úplně nedává smysl“ a že o ní „bude debata“. Žádná válka, žádná pandemie, žádný vnější šok. Jen premiér proti vlastnímu textu.
Slib jako spotřební zboží s krátkou trvanlivostí
Nejpozoruhodnější na celém obratu není to, že k němu došlo. Čeští premiéři od programových prohlášení couvají pravidelně; Petr Fiala v březnu 2023 svůj program oficiálně přepsal s odkazem na válku na Ukrajině. Pozoruhodná je drzost časové osy. Ještě 23. ledna 2026, osmnáct dní po schválení programu, dostal Babiš na tiskové konferenci přímý dotaz, jestli vláda může daň na tiché víno přehodnotit. Odpověděl, že ne, protože to má v programu. Program jako štít. Program jako argument. Program jako důvod, proč se o tom nemá smysl bavit.
A pak přišel červen a tentýž program se stal tím, čím zjevně byl od začátku: textem, který platí do další televizní debaty. Řečnická otázka se nabízí sama: k čemu je dokument, s nímž vláda žádá Sněmovnu o důvěru, když ho jeho vlastní autor začne ignorovat dřív, než vyschne inkoust na prvním pololetním vyúčtování?
Průhledný manévr s rozpočtovou záplatou
Přiznejme si, co se tu skutečně děje. Babiš v červnu zmínil rozpočtový efekt v řádu čtyř miliard korun a „narovnání“ zdanění alkoholu. Zní to racionálně. Zní to skoro státnicky. Jenže racionální argumenty pro zdanění tichého vína existovaly i v říjnu 2025, kdy ANO šlo do voleb s heslem, že cesta k prosperitě nevede přes zvyšování daní. Existovaly i 5. ledna, kdy kabinet program schvaloval. A existovaly i 23. ledna, kdy je Babiš osobně smetl ze stolu odkazem na vlastní program.
Co se změnilo, nejsou argumenty. Změnil se politický kalkul. Čtyři miliardy se hodí do rozpočtu, který začíná skřípat, a premiér vsadil na to, že víno je měkčí terč než třeba DPH na potraviny. Podle analýzy Vinařského fondu by při modelové sazbě 23,40 Kč na litr běžná lahev zdražila o více než dvacet korun. Pro průměrného Čecha to vychází zhruba na 440 korun ročně. Není to katastrofa. Ale není to ani „nezvyšovat žádné daně“.
Holubník jako metoda vládnutí
Skutečný problém není jedna spotřební daň. Skutečný problém je precedent. Pokud programové prohlášení obsahuje výslovnou, bezpodmínečnou větu a premiér ji může pět měsíců poté veřejně popřít, aniž by program formálně změnil, pak je každý další bod v tom dokumentu stejně křehký. Slib o důchodech? Platí do příští tiskové konference. Závazek k rozpočtové disciplíně? Dokud se neobjeví lákavější číslo.
Fialova vláda aspoň měla tu slušnost program přepsat a říct nahlas, že se okolnosti změnily. Dá se s tím nesouhlasit, ale nedá se říct, že by předstírala, že se nic nestalo. Babiš volí elegantnější cestu: program nechává beze změny a jedná, jako by neexistoval. Holubník, ve kterém se listy přesouvají podle toho, kam zrovna fouká vítr politické potřeby.
Kdo zaplatí účet za premiérovu flexibilitu
Na konci řetězce vždycky stojí někdo konkrétní. V tomhle případě vinaři na jižní Moravě, kteří uvěřili, že vláda myslí svůj program vážně. Distributoři, kteří podle něj plánovali marže. A hlavně voliči, kteří v říjnu 2025 hodili lístek do urny s vědomím, že ANO daně zvyšovat nebude. Ne proto, že by to Babiš řekl v rozhovoru, který se dá vyložit dvěma způsoby. Ale proto, že to černé na bílém stojí ve volebním programu i v dokumentu, s nímž vláda žádala o důvěru.
Opozice teď dostala do ruky nejostřejší možný nástroj: doslovnou citaci vládního programu proti doslovné citaci premiéra. Žádný výklad, žádná interpretace, žádné „to jsem myslel jinak.“ Dvě věty, které si navzájem protiřečí, a obě vyřkl stejný člověk.
Zatím neexistuje paragrafové znění zákona, žádná schválená sazba, žádné datum účinnosti. Ale to je právě ten laciný trik: premiér otevře debatu, nechá ji žít vlastním životem a pak buď daň protlačí jako „výsledek diskuse“, nebo couvne podruhé a bude se tvářit, že nikdy nic neřekl. Ať už to dopadne jakkoli, programové prohlášení této vlády právě ztratilo poslední zbytky váhy. A to je škoda větší než jakákoli spotřební daň.