Babiš prohrál a kope kolem sebe. Pavel prý svou účastí na summitu NATO poškodí Česko, to premiér myslí vážně?
Premiér, kterého musí k elementární ústavní slušnosti přinutit soud, nemá morální kredit poučovat kohokoli o poškozování republiky.
Obsah článku
Celá ankarská kauza se dá shrnout do jednoho obrazu: vláda dva a půl měsíce ignoruje dopis hlavy státu, pak prezidenta tiše vyškrtne z delegace a o čtyřicet osm hodin později ji Ústavní soud donutí ho tam vrátit. A Andrej Babiš místo reflexe spustí rétoriku o tom, jak Pavel „poškodí Česko v zahraničí“. Kdo tu koho poškozuje?
Prohra, kterou nelze zamluvit
Ústavní soud nerozhodoval o tom, jestli je Petr Pavel sympatický, nebo jestli si zaslouží letenku do Ankary. Rozhodoval o tom, zda vláda smí prezidenta republiky vyřadit z delegace na summit NATO v rozporu s dlouhodobou a ustálenou praxí, podle níž byli čeští prezidenti pravidelně součástí aliančních jednání. Odpověď soudu byla jednoznačná: nesmí. Předběžné opatření z 24. června 2026 uložilo vládě, ministrovi zahraničí i ministerstvu prezidenta bezodkladně notifikovat jako člena oficiální delegace a zajistit mu akreditaci. To není diplomatická zdvořilost. To je právní příkaz, který kabinet dostal proto, že sám selhal v tom, co měl udělat automaticky. Babiš tedy neprohrál nějakou mediální přestřelku. Prohrál institucionální spor u nejvyšší ústavní autority v zemi. A prohrál ho rychle, jednoznačně a veřejně.
Laciný trik s „jiným summitem“
Nejprůhlednější manévr celé kauzy je pokus přeznačit summit NATO v Ankaře na cosi, kam prezident údajně nepatří. Babiš v rozhovoru pro Deník.cz tvrdí, že tentokrát jde o „jiný summit“, zaměřený na ekonomiku, peníze a obhajobu českého neplnění aliančních závazků. Jako by existovaly summity NATO, kde se řeší bezpečnost, a pak summity NATO, kde se řeší účtenky, a na ty druhé ať prezident neleze. To je politická fikce. Agenda Ankary je veřejná: doručení haagských závazků z roku 2025, vyšší obranné investice, rychlejší zbrojní výroba a pokračující podpora Ukrajině. Sám Babiš o těchto tématech jednal už 16. dubna s generálním tajemníkem Markem Ruttem. Tehdy mu summit za ekonomickou schůzku nepřipadal. Stal se jí, až když potřeboval argument proti Pavlově účasti.
A co ten údajný mechanismus škody? Jak přesně Pavel poškodí Česko? Tím, že se jako hlava státu posadí k jednacímu stolu, kde sedávali všichni jeho předchůdci? Tím, že před spojenci ukáže, že česká delegace zahrnuje i prezidenta, tak jako delegace Francie zahrnuje Macrona? Babiš konkrétní škodu nikdy nedoložil. Opakuje ji jako mantru, protože mantra nepotřebuje důkaz. Stačí, když zní naléhavě.
Kdo tu vlastně poškozuje Česko
Položme si otázku jinak. Česko přijíždí do Ankary s obranným rozpočtem někde kolem 1,7 % HDP, tedy pod aliančním minimem. Má před spojenci obhájit svou věrohodnost v okamžiku, kdy NATO tlačí na vyšší výdaje a kdy pět největších evropských členů si priority předjednalo v Berlíně bez české účasti. A do tohoto kontextu vstupuje česká vláda s veřejným, soudně rozhodnutým sporem o to, jestli vlastní prezident smí letět na summit. Kdo z toho vypadá špatně před spojenci? Pavel, který se dovolal svého ústavního práva? Nebo kabinet, který musel být k součinnosti s hlavou státu přinucen soudním příkazem?
Odpověď je podle nás zřejmá. Reputační škodu nezpůsobuje přítomnost prezidenta. Způsobuje ji fakt, že o jeho přítomnost bylo nutné vést kompetenční žalobu. Partneři v NATO neuvidí českou iniciativu. Uvidí český spor.
Porážka jako strategie
Babišova rétorika po rozhodnutí soudu má jasnou logiku: když nemůžeš vyhrát věcně, vyhraj narativně. Prohrál jsi u Ústavního soudu? Řekni, že summit je o penězích, ne o bezpečnosti. Prezident letí? Řekni, že tím škodí. Soud ti dal za pravdu? Řekni, že příště, v Tiraně, už to bude jinak. Je to konzistentní komunikační linie, nikoli náhodný výbuch frustrace. Babiš ví, že meritorní rozhodnutí Ústavního soudu ještě nepadlo a že předběžné opatření řeší jen Ankaru. Sází na to, že do příštího summitu si vybuduje silnější pozici. Jenže právě tím přiznává, že tu současnou ztratil.
Ironie celé situace je dokonalá. Premiér, který má v Ankaře přesvědčit spojence, že Česko je spolehlivý partner schopný plnit závazky, nedokázal splnit ani ten nejzákladnější: domluvit se s vlastním prezidentem na složení delegace. A pak tvrdí, že problém je Pavel.
Kdo tu tedy kope kolem sebe, není těžké rozpoznat. Stačí se podívat, kdo po prohře u soudu přestal argumentovat právem a začal argumentovat emocemi.