Chce se STAN svést na popularitě Pavla? Chystá další ústavní stížnost, vládě nedá nic zadarmo
V české politice neexistuje čistý principiální boj. Existují jen příležitosti, které se tváří jako princip.
Obsah článku
STAN si vybral bojiště s chirurgickou přesností. Nejde po celé zahraniční politice vlády, nejde po rozpočtu ani po sociálních zákonech. Jde po jednom pozměňovacím návrhu, který by přesunul pravomoc jmenovat vedoucí stálých misí při NATO, EU a OSN z prezidenta na ministra zahraničí. Sněmovna ho schválila 26. června a STAN okamžitě avizoval cestu k Ústavnímu soudu. Náhoda? Sotva. Je to spor, ve kterém stojíte buď na straně populárního prezidenta, nebo proti němu. A STAN přesně ví, na které straně chce být viděn.
Princip a kalkul nejsou protiklady
Říct, že STAN jen cynicky zneužívá Pavlovu popularitu, by byla intelektuální lenost. Ústava skutečně říká, že prezident „pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí“, a zákon o zahraniční službě řadí stálé mise do kategorie zastupitelských úřadů. Dva ústavní právníci, Jan Kysela a Ondřej Preuss, veřejně označili navrhovanou změnu za rozpornou s ústavním textem. STAN tedy nestojí na písku.
Jenže princip a kalkul se v politice nevylučují. Naopak: nejúčinnější politické tahy jsou ty, kde se obojí dokonale překrývá. A přesně tohle STAN dělá. Brání ústavní zvyklost, která se náhodou kryje s pozicí prezidenta, jehož veřejná legitimita převyšuje legitimitu kteréhokoli ministra. Kdyby šlo o abstraktní kompetenční spor bez tváře, bez symbolu, bez Petra Pavla na druhé straně rovnice, vsadil bych se, že nadšení pro ústavní stížnost by bylo podstatně vlažnější.
Průhledný manévr koalice
Podívejme se na druhou stranu. Pozměňovací návrh nepředložilo ANO. Předložil ho Libor Vondráček ze Svobodných za SPD. To je politická fikce nejhrubšího zrna. ANO dodalo hlasovací sílu, ale nechalo ústavně riskantní zásah nést spojeneckého předkladatele. Proč by se Babiš pálil s přímým útokem na prezidentovu pravomoc, když to může udělat cizíma rukama?
A ministr Macinka to celé zabalil jako „drobnou úpravu“. Drobnou úpravu, která obyčejným zákonem mění ústavně zakotvenou personální pravomoc hlavy státu. V jiných parlamentních demokraciích to funguje různě. V Británii jmenuje stálé představitele při NATO i OSN vládní linie. Ve Francii naopak ambasadoři spadají pod dekret prezidenta. Česká výjimečnost není v tom, kdo jmenuje, ale v tom, že se to má změnit bez změny Ústavy. To není drobná úprava. To je průhledný manévr.
STAN jako sériový ústavní hráč
Bylo by naivní tvářit se, že STAN objevil ústavní argumentaci minulý týden. David Smoljak se Stanislavem Polčákem chystali ústavní stížnost proti zákazu vycestování během covidu. STAN se hlásil k ústavní rovině sporu o volební zákon. Ústavní soud jako politický nástroj je pro toto hnutí osvědčený repertoár, ne improvizace.
Co je nové, je kontext. Tentokrát se ústavní stížnost spojuje s obranou prezidentovy kompetence v zahraniční politice, a to ve chvíli, kdy Pavel vede s vládou ještě druhý, paralelní kompetenční střet kolem summitu NATO v Ankaře. Prezident ukázal, že se nebojí jít do ostrého sporu a opřít se o soudní ochranu. STAN se k tomuto proudu přidává s vlastním podáním. Řečnická otázka: je to spojenectví, nebo přiživení se?
Proč to funguje právě teď
Síla tahu STAN nestojí na právní originalitě. Ústavní text je jednoznačný, právníci se shodují, argument se dá napsat na dvě stránky. Síla je jinde. Koalice otevřela spor, v němž prezident působí jako přirozeně silnější symbol než jakýkoli poslanecký pozměňovací návrh. A STAN se postavil na stranu symbolu.
Je to laciný trik? Možná. Je to účinný trik? Bezpochyby. V politice se body nezískávají za čistotu motivů, ale za správný výběr bitvy. STAN si vybral bitvu, ve které může vyhrát i prohrát a v obou případech z toho vyjít jako strana, která bránila ústavu. To je luxus, který si většina opozičních hráčů nemůže dovolit.
Skutečná otázka nezní, jestli se STAN svezl na Pavlově popularitě. Skutečná otázka zní, proč mu koalice tak ochotně přistavila vlnu.