Nejdřív Klempíř vyhodil šéfku Národní galerie a teď neví co dál. Vyhodit uměl, obsadit nového člověka už ne
Ministr kultury Oto Klempíř předvedl učebnicovou ukázku toho, jak se v české politice zachází s institucemi: nejdřív rána pěstí, potom rozpačité hledání náplasti.
Obsah článku
Sto šest dní bez řádně vybraného šéfa. Tolik uplynulo od chvíle, kdy ministr 19. března odvolal Alicji Knast z čela Národní galerie Praha, do okamžiku, kdy 2. července zrušil vlastní výběrové řízení na jejího nástupce. Nejde o administrativní zdržení ani o smůlu s kalendářem. Jde o politickou improvizaci v přímém přenosu, kdy stát nejprve ukázal, že umí tasit meč, a vzápětí prozradil, že nemá ponětí, co s dobytým územím.
Síla bez plánu je jen destrukce
Odvolat ředitelku státní kulturní instituce je v gesci ministra. Právně čistý úkon, formálně nezpochybnitelný. Jenže politická legitimita takového kroku nestojí na tom, jestli to ministr smí udělat, ale na tom, co přijde potom. A potom nepřišlo nic. Respektive přišlo provizorium, které se den za dnem proměňuje v permanentní stav. Klempíř pověřil vedením Olgu Kotkovou, historičku umění a ředitelku Sbírky starého umění, která teď kumuluje dvě role najednou. Dočasné řešení? Spíš eufemismus pro bezradnost.
Sám ministr při zrušení konkurzu připustil, že nové hledání může trvat až do konce roku. Galerie tedy stráví většinu roku 2026 v personálním limbu. A to je instituce, která má v názvu slovo „národní“ a ve sbírkách díla od středověku po současnost.
Konkurz, který měl být formalitou, a stal se ostudou
Tady se příběh láme. Ministerstvo v dubnu vyhlásilo dvoukolové výběrové řízení, přihlášky běžely do 22. května. Přihlásilo se pět uchazečů, tři postoupili do finále. To není slabý zájem. To je standardní pole pro pozici tohoto typu. Komise ministrovi doporučila dva kandidáty k závěrečnému posouzení. A ministr? Celé řízení 2. července zrušil. Odmítnout doporučení vlastní odborné komise bez veřejného zdůvodnění není personální suverenita. Je to způsob, jak říct, že výběrové řízení bylo od začátku jen zdvořilostní kulisa.
Zdůvodnění zní jako politická fikce: výběr prý dostatečně neakcentoval mezinárodní rozměr a ambiciózní zahraniční vizi. Chce širší kampaň, zahraniční osobnosti, větší kalibr. Zní to vznešeně. Problém je jediný: proč tohle nezaznělo v zadání konkurzu? Proč se kritéria předefinovala až poté, co pět lidí investovalo čas a energii do přihlášek a koncepcí? Buď ministr nevěděl, koho hledá, když konkurz vypisoval, nebo to věděl a finalisté mu prostě nesedli z jiných důvodů, než jaké uvádí. Obě varianty jsou průhledný manévr, jen každá jinak trapná.
Stát mluví dvěma jazyky najednou
Nejpikantnější je rozpor v oficiální komunikaci. Sama Národní galerie na svém webu přičítá éře Knast rozvoj sbírkové a výstavní činnosti, růst návštěvnosti na 530 tisíc lidí ročně, téměř 260 zápůjček, spolupráci s Louvrem, benátské bienále, digitalizaci, přípravu depozitáře v Jinonicích. Ministerstvo ve své tiskové zprávě mluví o stabilizaci a výsledcích. A přesto ministr odvolal ředitelku s tím, že galerie potřebuje jiné směřování a silnější mezinárodní ambici. Říct to o instituci s rekordní návštěvností a spoluprací s Louvrem přestává být strategickou vizí. Stává se záminkou, která je tím průhlednější, čím lepší jsou čísla, jež ji mají zakrýt.
Jak to? Instituce podle vlastních čísel fungovala, rostla a spolupracovala s evropskou špičkou. Ale ministr chtěl „něco jiného“. Co přesně? Detailní písemné odůvodnění odvolání veřejně nedoložil. Knast sama pro Českou televizi řekla, že ministr chtěl jiné směřování. To je formulace tak vágní, že by obstála jako výpověď v kafkovském procesu.
Srovnání, které ministra nepotěší
Přitom tentýž resort dokázal u jiných institucí postupovat profesionálně. U Národního divadla ministerstvo oznámilo konkurz s několikaletým předstihem, počítalo s překlenutím mandátu a samo to označilo za postup „v zahraničí obvyklý“. U Národního institutu pro kulturu proběhlo řízení od dubna do června 2025 a skončilo jmenováním. Čistě, hladce, bez dramatu. Stát tedy umí konkurz dotáhnout, když chce. U Národní galerie nechtěl.
A právě tohle je jádro problému. Nejde o systémovou poruchu české kulturní politiky, i když ta existuje. Jde o selhání konkrétního ministra u konkrétní instituce. Klempíř nejprve demonstroval mocenský zásah a teprve potom začal dodatečně hledat, jakého člověka vlastně chce. Pořadí kroků prozrazuje víc než jakékoli tiskové prohlášení.
Galerie zatím přežívá navzdory svému zřizovateli
Výstavy běží, program na rok 2026 je vypsaný, bienále ve Veletržním paláci pokračuje, na podzim se chystá projekt ve Frankfurtu nad Mohanem. Provozní kolaps se nekoná. Ale to není zásluha ministra. To je zásluha lidí uvnitř instituce, kteří dělají svou práci navzdory tomu, že nad nimi visí provizorní mandát bez jasného horizontu. Reputační škoda se neměří zavřenými sály. Měří se tím, jak na vás hledí zahraniční partneři, když jim vysvětlujete, že váš šéf je dočasný, konkurz zrušený a nový bude možná na podzim, možná v zimě, možná nikdy.
Ministr Klempíř ukázal, že v české kulturní politice je pořád snazší někoho odvolat než někoho najít. Sto šest dní provizoria není nehoda. Je to vizitka.