Podle Babiše jsme partneři USA, ne kolonie. Ale partneři plní závazky, Česko je neplní od roku 2014
Zaměňovat suverenitu s právem neplnit vlastní podpis je nejdražší politická fikce, jakou si česká diplomacie může před summitem NATO dovolit.
Obsah článku
Andrej Babiš na interpelacích prohlásil, že „Spojené státy nemají co plísnit Českou republiku, nejsme jejich kolonie, jsme jejich partneři.“ Dodal, že je svrchovaný český premiér, který se pětkrát sešel s Trumpem. Slova padla pár hodin poté, co Deník N popsal americké varování českým diplomatům: přestaňte vysvětlovat, začněte plnit. Načasování mluví za vše. Premiér nevedl abstraktní debatu o suverenitě. Reagoval na veřejné odhalení toho, že Washington ztratil trpělivost s Prahou. A místo odpovědi na věcnou výtku vytáhl rétorickou kartu „kolonie“, která je sice líbivá pro domácí tribunu, ale na summitu v Ankaře 7. a 8. července nikoho neobměkčí.
Suverenita není právo na výmluvy
Celý Babišův manévr stojí na průhledné záměně pojmů. Nikdo seriózní netvrdí, že Česko je americká kolonie. Formálně jsou obě země spojenci v NATO, právně rovnoprávní signatáři téže smlouvy. Jenže partnerství má jednu nepříjemnou vlastnost: vyžaduje reciprocitu. A právě ta v českém případě chybí od roku 2014, kdy spojenci na summitu ve Walesu pod dojmem ruské anexe Krymu podepsali závazek směřovat ke 2 % HDP na obranu do deseti let. Česko ten podpis složilo dobrovolně. Nikdo ho k němu nenutil. A přesto ho po celou dekádu neplnilo.
Když tedy Babiš říká „jsme partneři“, má pravdu jen v první půlce věty. Partner, který dvanáct let ignoruje vlastní slib, není partner. Je to černý pasažér, který se veze na bezpečnostních garancích silnějšího a uráží se, když mu to někdo připomene. Rétorika o kolonii je v tomto kontextu laciný trik: převádí debatu z roviny výkonu do roviny emocí, kde se snáz boduje.
Dvě procenta byla včerejší meta. Dnes se hraje o pět
Ironií celého sporu je, že 2 % HDP jsou dávno překonaný cíl. Po haagském summitu v roce 2025 se Aliance dohodla na nové trajektorii: 5 % HDP do roku 2035, z toho minimálně 3,5 % na přímé obranné výdaje a až 1,5 % na související bezpečnostní investice. Česko se tedy hádá o splnění starého minima ve chvíli, kdy zbytek Aliance už debatuje o násobně vyšším stropě.
A i ta dvě procenta jsou v českém podání sporná. Ministerstvo obrany pro rok 2026 vykazuje obranné výdaje kolem 2,06–2,1 % HDP. Jenže NATO používá vlastní, přísnější definici toho, co se počítá. Část českých položek Aliance prostě neuznává. Vzniká tak absurdní situace: Praha doma hlásí splnění, Brusel a Washington vidí nesplnění. Kdo si tu s kým hraje na partnery?
Pro srovnání: Polsko dává 4,48 %, Litva 4 %, Lotyšsko 3,73 %. I země, které dlouho zaostávaly, už hranici překročily: Itálie, Kanada, Chorvatsko, Bulharsko, Maďarsko, Nizozemsko. Česko se ocitá ve společnosti Belgie, Lucemburska a Severní Makedonie. Řekněme si upřímně: to není pozice, ze které se dá suverénně poučovat Washington.
Ebola místo tanků
Babišova argumentace na interpelacích měla ještě jednu pozoruhodnou odbočku. Jako důkaz české vstřícnosti vůči USA zmínil péči o amerického občana s ebolou. Je to přesně ten typ argumentu, který zní dobře v talkshow a rozpadá se při kontaktu s realitou. Alianční obranné závazky se nepočítají v humanitárních gestech. Počítají se v procentech HDP, v bojových schopnostech, v munici na skladech, v letounech schopných vzlétnout. NATO má přesnou metodiku a ebola v ní nemá kolonku.
Stejně tak Babišovo opakované zdůrazňování osobních schůzek s Trumpem je politická fikce jiného druhu. Pět setkání s americkým prezidentem neznamená pět splněných závazků. Trump je podle amerických zdrojů „velmi pyšný“ na cíl 5 % a protimluvy bude těžko tolerovat. Osobní vztah, pokud vůbec existuje v podobě, jakou Babiš naznačuje, nezachrání delegaci, která přijede do Ankary s výmluvami místo rozpočtu.
Summitový test: plán, nebo omluva?
Skutečný problém není v tom, co Babiš řekne na interpelacích v Praze. Problém je v tom, co česká delegace přiveze do Ankary. Podle veřejně dostupných signálů chce vláda slíbit, že „udělá vše“ pro dosažení 2 % a zároveň vytyčí trajektorii k 3,5 % do roku 2035. Zní to rozumně, dokud se nepodíváte na čísla.
Rozpočet ministerstva obrany na rok 2026 je téměř stejný jako návrh na předchozí rok. Oproti dřívějšímu plánu je nižší o 21 miliard korun, přičemž 16,4 miliardy se přesouvají do roku 2027. Fiskálně-strukturální plán ministerstva financí počítá se strukturálním utahováním a přiznává, že pro roky 2027–2028 budou potřeba další opatření ve výši 0,5–1 % HDP. Veřejný dluh má kulminovat kolem 45 % HDP. Bez nových příjmů nebo tvrdých škrtů jinde je trajektorie k 3,5 % spíš zbožné přání než rozpočtová realita.
K tomu přidejte ústavní spor o to, kdo vlastně Česko na summitu povede. Ústavní soud musel předběžným opatřením nařídit vládě, aby prezidentu Pavlovi zajistila akreditaci a nebránila jeho účasti. Česko tak na nejdůležitější aliační jednání roku vysílá delegaci, která se nedokáže shodnout ani sama se sebou. Těžko si představit horší vizitku pro zemi, která chce být brána jako rovnocenný partner.
Partnerství se dokazuje činy, ne slovy
Babišova věta o kolonii je ve své podstatě defenzivní rétorika člověka, který ví, že nemá v ruce silné karty. Skutečná suverenita v Alianci neznamená právo odmítat tlak silnějšího spojence. Znamená přijít s vlastním věrohodným výkonem, aby ten tlak vůbec nebyl potřeba. Polsko nemusí nikomu vysvětlovat, že není kolonie. Prostě dává 4,48 % a mluví z pozice síly.
Česko má zákon o financování obrany, má mechanismus strategických projektů, má deset let zkušeností s tím, jak vypadá neplnění a kam vede. Chybí jediná věc: politická vůle přestat vysvětlovat a začít plnit. Dokud ji Praha nenajde, může Babiš opakovat slovo „partner“ stokrát denně. V Ankaře to bude znít dutě.