V Ankaře nepůjde o zasedací pořádek, ale o to, na čí straně Česko stojí. Proto prezident Babišovi překáží
Česká vláda se chystá na nejdůležitější summit NATO za poslední roky s ambicí vysvětlovat spojencům, proč zrovna ona nemůže splnit to, co slíbila.
Obsah článku
Kdyby šlo jen o to, kdo sedí na které židli v ankarském kongresovém centru, celý spor by nestál za řádku. Jenže 7. a 8. července se v Ankaře bude jednat o obranných investicích, průmyslových kapacitách a pokračující podpoře Ukrajině. A právě proto je otázka, kdo tam za Česko promluví, otázkou o tom, co řekne. Premiér Babiš přijede s rozpočtem, který podle amerického velvyslance Merricka řadí Česko mezi aliančně nejslabší členy. Prezident Pavel přijede s ústavním mandátem zastupovat stát navenek a s pozicí, která je bližší tomu, co Aliance od svých členů čeká. Vláda si z těchto dvou variant vybrala tu první a druhou se pokusila nepustit na palubu. To není procedurální spor. To je politická volba s bezpečnostními důsledky.
Ústava jako překážka, ne jako rámec
Vláda se k prezidentově účasti na summitu chová jako k otravné formalitě, kterou je třeba obejít, ne jako k ústavnímu principu, který je třeba respektovat. Článek 63 Ústavy svěřuje prezidentovi zastupování státu navenek. Všichni čeští prezidenti před Pavlem jezdili na summity NATO jako samozřejmá součást delegace. Babišův kabinet tuto praxi přerušil a prezidenta do delegace původně nezařadil. Musel přijít Ústavní soud s předběžným opatřením, aby vládě uložil prezidenta notifikovat a nebránit jeho účasti. Až teprve potom vláda Pavla „doplnila“ do delegace, jako by šlo o laskavost, nikoli o ústavní povinnost.
Řekněme si to přímo: pokud vláda potřebuje soudní příkaz, aby pustila hlavu státu na alianční summit, problém není v Ústavě. Problém je ve vládě.
Dva kurzy, jedna delegace
Skutečné jádro sporu neleží v paragrafech, ale v tom, že prezident a premiér jedou do Ankary s protichůdnými pozicemi. Pavel opakovaně varuje, že Česko neplní ani výdajové, ani kapacitní závazky vůči NATO. Babiš 29. června veřejně prohlásil, že s návrhem na každoroční příspěvek 70 miliard eur pro Ukrajinu „souhlasit nemůžeme“ a že letošních 155 miliard korun na obranu je maximum, které si země může dovolit. Americká strana to čte jinak: velvyslanec Merrick zdůraznil, že nejde o cizí diktát, ale o investici do bezpečí Čechů.
Stačí položit vedle sebe programové prohlášení Fialovy vlády a programové prohlášení vlády současné. Fiala psal o NATO jako základu obrany státu, o cestě k navyšování výdajů, o roli „platného a respektovaného spojence“. Babiš píše o „realistické, rozpočtově udržitelné“ obraně a o národních potřebách. Přeloženo z diplomatického jazyka: první vláda chtěla být spojencem, druhá chce být účetním.
A právě proto prezident Babišovi překáží. Ne jako člověk. Jako nositel jiné pozice, která je spojencům srozumitelnější a Alianci bližší.
Kompromis, který nikdo nechtěl slyšet
Pavel nabídl řešení, které bylo elegantní i praktické: účastnil by se neformální části summitu věnované bezpečnosti v Evropě, zatímco premiér s ministry by na oficiálním jednání obhajovali české výdaje. Vláda na tuto nabídku dva měsíce nereagovala. Ignorovat kompromisní návrh hlavy státu a pak tvrdit, že spor vyvolal prezident, je průhledný manévr. Kdo odmítá kompromis, ten nechce řešení. Chce konflikt, protože mu vyhovuje domácí narativ o „aktivistickém prezidentovi“, který se plete do vládních věcí.
Jenže v Ankaře nebudou sedět čeští voliči. Budou tam spojenci, kteří chtějí vědět jedinou věc: je na Česko spolehnutí, nebo ne?
Co spojenci uvidí z Prahy
Představme si na chvíli pohled z druhé strany stolu. Česká delegace přijede na summit, kde se jedná o pětiprocentním plánu obranných investic přijatém v Haagu, o výrobních kapacitách pro Ukrajinu, o budoucnosti kolektivní obrany. A přijede s rozpočtem, který podle americké interpretace odpovídá zhruba 1,8 % HDP. S premiérem, který odmítá ukrajinský finanční balík. S ústavním sporem, který musel řešit soud. A s prezidentem, kterého vláda nechtěla pustit.
Tohle není obraz spolehlivého spojence. Tohle je obraz země, která si nedokáže vyřešit vlastní delegaci, natož převzít odpovědnost za společnou obranu. Ankara nebude začátkem problému. Bude momentem, kdy se problém promítne do nejvyššího patra Aliance a kdy si ostatní členové udělají mentální poznámku vedle jména České republiky.
Otázka nezní, kdo povede delegaci. Otázka zní, jestli z Prahy spojenci uslyší signál kontinuity, nebo signál vymlouvání se. Babišova vláda zatím dělá všechno pro to, aby uslyšeli to druhé.