Motorista Ševčík neudržel nervy. Mluvit o soudcích jako o chudácích je ale moc i na motoristické voliče
Poslanec Ševčík nepřekročil hranici argumentu. Překročil hranici slušnosti, za kterou už nelze předstírat, že jde o politickou debatu.
Obsah článku
Existuje pravidlo, které nemusí být napsané v žádném zákoně, a přesto funguje jako nosný pilíř demokratického státu: rozhodce se nekope do kolen ve chvíli, kdy právě píská. Ústavní soud 24. června 2026 uložil vládě konkrétní povinnosti v živém kompetenčním sporu s prezidentem. A Miroslav Ševčík, poslanec klubu SPD, si v debatě na CNN Prima News vybral právě tento okamžik, aby předsedu soudu označil za „chudáka“, který se na tiskové konferenci „hrbil, protože to bylo tak trapné“. Pak odmítl couvnout. Řekl, že mu soudců bylo „líto“ a že mu funkce předsedy Ústavního soudu je „úplně jedno“. To není kritika rozhodnutí. To je veřejná degradace člověka, který v tu chvíli vykonává jednu z nejzávažnějších pravomocí v ústavním systému.
Kritika ano, pohrdání ne
Ostrá polemika s rozhodnutím soudu je v politice nejen legitimní, ale žádoucí. Petr Macinka mluvil o „pokusu o ústavní puč“. Filip Turek tvrdil, že Ústavní soud „by neměl existovat“. Tomio Okamura označil soudce za „vazaly prezidenta“. Každý z těchto výroků je přestřelený, každý je diskutabilní, ale každý míří na instituci, na systém, na právní konstrukci. Ševčík šel jinam. Stáhl útok na konkrétního člověka a jeho fyzický projev na tiskové konferenci. Rozdíl mezi „soud rozhodl špatně“ a „ten chudák se hrbil“ je stejný jako rozdíl mezi kritikou a posměchem. A posměch adresovaný rozhodci uprostřed zápasu není odvaha. Je to zbabělost převlečená za přímočarost.
Vzorec, ne zkrat
Bylo by pohodlné odbýt to jako jednorázový výbuch. Jenže Ševčíkova televizní historie z posledních týdnů vypráví jiný příběh. V květnu 2026 chodil po studiu, předával moderátorovi dva tisíce korun „na letenku pro Pavla“ a sehrál scénku s Donaldem Trumpem. O pár dní později vstal uprostřed debaty a mával před Olgou Richterovou lustračním osvědčením. A mimo televizní studia? Soud mu podruhé zamítl žalobu ve sporu o odvolání z čela Národohospodářské fakulty VŠE, kde mu rektor vytýkal právě nevhodné veřejné chování. Tohle není politik, kterému jednou ujely nervy. Tohle je metoda, performativní eskalace jako politický nástroj, kde každé další vystoupení musí být hlasitější než to předchozí, protože jinak ztratí pozornost.
Proč na tom záleží právě teď
Kontext je klíčový a dělá z celé epizody víc než jen trapnou televizní hádku. Prezident Pavel už 8. dubna písemně oznámil premiérovi, že se hodlá zúčastnit summitu NATO v Ankaře. Vláda rozhodnutí odkládala, až 22. června schválila delegaci vedenou premiérem bez prezidenta. Pavel podal kompetenční žalobu. Ústavní soud reagoval předběžným opatřením, které vládě uložilo prezidenta bezodkladně notifikovat jako součást delegace, zajistit akreditaci a nebránit jeho účasti. A 29. června? Vláda opatření splnila. Prezidenta na seznam doplnila. Právní stát fungoval přesně tak, jak má. Ševčíkův výpad tedy nic nevyřešil, nic nezměnil, nic nepřinesl. Zůstal po něm jen obraz politika, který neumí unést závazné rozhodnutí státu a reaguje na něj osobní urážkou.
Kde je hranice i pro protestního voliče
Nemáme průzkum, který by změřil, kolik příznivců vládního tábora Ševčíkova slova odradila. Ale máme čísla, která naznačují riziko. Podle CVVM měl prezident na jaře 2026 důvěru šedesáti procent občanů a soudy obecně patřily mezi instituce s převahou důvěry nad nedůvěrou. Útočit na soudce jako na „chudáky“ tedy neznamená mluvit jazykem většiny. Znamená to mluvit jazykem úzkého jádra, které pohrdání institucemi považuje za důkaz autentičnosti. Pro mobilizaci tohoto jádra to možná stačí. Pro rozšíření voličské základny je to slepá ulička. A přímo ve studiu to ukázala reakce Michaely Šebelové i Karla Haase, kteří Ševčíkův tón okamžitě označili za nepřijatelný. Když vás opraví i lidé na vaší straně barikády, není to znamení odvahy. Je to znamení, že jste přestřelili.
Vláda nakonec prezidenta na summit pustila, Ústavní soud svou autoritu obhájil a Ševčík si odnesl jedinou věc, kterou si z takového vystoupení odnést lze: potvrzení, že mezi kritikou a pohrdáním vede čára, kterou nepřekračují ani ti, kdo s rozhodnutím soudu nesouhlasí.