Pavel se Babiše nebojí: Že poškozuji Česko? Dokažte to, vzkazuje sebevědomě vládě
Vláda, která nedokáže splnit vlastní alianční závazky, nemá morální kredit rozhodovat o tom, kdo smí Česko na summitu NATO reprezentovat.
Obsah článku
Celý spor kolem prezidentovy účasti na summitu v Ankaře odhaluje něco hlubšího než pouhý protokolární konflikt. Odhaluje vládu, která si nárokuje monopol na zahraniční sdělení ve chvíli, kdy její vlastní sdělení stojí na vratkých číslech. Andrej Babiš veřejně prohlásil, že prezident „poškozuje Českou republiku„. Petr Pavel odpověděl jednoduše: předložte důkazy, nebo to vezměte zpět. A právě v té výzvě se skrývá jádro celého příběhu. Ne v osobní rivalitě dvou politiků, ale v otázce, kdo vlastně Česku škodí víc.
Obvinění bez důkazů je politická fikce
Když premiér před kamerami řekne, že prezident poškozuje zemi, měl by mít v ruce něco víc než rétorickou figuru. Měřitelnou škodu. Diplomatický incident. Prokazatelné selhání. Nic z toho ve veřejně dostupných výstupech vlády nenajdete. Babišova argumentace se opírá o jedinou tezi: summit je místo, kde má vláda obhajovat svou linii k obraně, a dva české hlasy by prý působily zmateně. To je legitimní politická obava. Ale obava není důkaz poškozování. Je to přiznání, že vláda se bojí konfrontace s vlastním prezidentem na mezinárodním fóru. A to je zásadní rozdíl.
Proč by se bála, kdyby její pozice byla silná? Proč by potřebovala Pavla vyřadit z delegace, kdyby měla čísla, která mluví sama za sebe? Odpověď je nepříjemně jednoduchá. Nemá je.
Ústavní soud promluvil, vláda naslouchá jen napůl
Fakta jsou strohá: Ústavní soud uložil vládě prezidenta bezodkladně notifikovat NATO, zajistit mu akreditaci a nebránit jeho účasti na summitu 7.–8. července 2026. Vláda formálně vyhověla, ale současně trvá na tom, že delegaci povede premiér. To je průhledný manévr. Splnit literu rozhodnutí a zároveň maximálně marginalizovat prezidentovu roli. Jako byste někoho pozvali na večeři, ale posadili ho do kuchyně.
Pavlovo sebevědomí přitom nestojí na drzosti ani na osobní ješitnosti. Stojí na třech pilířích, které jsou těžko zpochybnitelné. Za prvé, ústava říká, že prezident zastupuje stát navenek. Za druhé, dosavadní praxe je jednoznačná: čeští prezidenti na summitech NATO byli vždy. Za třetí, předběžné opatření soudu tuto praxi dočasně potvrdilo. Ano, konečný verdikt teprve přijde, v řádu měsíců. Ale procesně má Pavel momentálně navrch a vláda hraje o čas.
Ústavní právník Jan Kysela celý spor označil za „uměle vytvořený problém“. Těžko s ním nesouhlasit. Vláda si otevřela bitevní pole, na kterém nemůže vyhrát bez toho, aby vypadala, že omezuje ústavní institut prezidentství. A to je pro jakoukoliv demokratickou vládu toxická optika.
Kdo vlastně poškozuje Česko?
Tady se dostáváme k nejostřejšímu kontrastu celého příběhu. Vláda se přetahuje o to, kdo bude v Ankaře sedět u stolu, zatímco na tom stole leží nepříjemná čísla. Škrt 21 miliard z obranného rozpočtu. Letošní výdaje pod dvěma procenty HDP. Generální tajemník NATO Mark Rutte veřejně připustil, že Česko potřebuje věrohodnou trajektorii plnění závazků. Prezident Pavel při podpisu státního rozpočtu výslovně varoval, že obranný rozpočet neodpovídá aliančním závazkům a že magická dvouprocentní hranice se překračuje jen při kreativním účetnictví.
Takže si to shrňme. Vláda říká, že prezident poškozuje Česko svou přítomností na summitu. Přitom sama přijede do Ankary s rozpočtem, který spojencům signalizuje pravý opak důvěryhodnosti. Kdo z nich bude muset víc vysvětlovat? Pavel, který dlouhodobě tlačí na vyšší výdaje a reálnou bojeschopnost? Nebo Babiš, který škrtl miliardy a teď potřebuje, aby mu do toho nikdo nekecal?
Ministerstvo obrany tvrdí, že zahájené modernizační projekty ohroženy nejsou a že jde hlavně o posun financování do roku 2027. Ministr Zůna zároveň pro příští rok žádá skok na 190 miliard. Leopardy i F-35 prý pokračují. Možná ano. Ale v alianci, kde se po haagském summitu mluví o trajektorii k pěti procentům HDP do roku 2035, vypadá české lavírování jako snaha projet zatáčku na ruční brzdu.
Spor, který přesáhne jednu cestu do Ankary
Bylo by pohodlné celou kauzu odbýt jako letní politickou přestřelku. Jenže kompetenční žaloba u Ústavního soudu podle článku 87 Ústavy má potenciál stát se precedentem, který definuje vztah prezidenta a vlády na desetiletí dopředu. Soud bude muset odpovědět na zásadní otázku: zahrnuje formule „prezident zastupuje stát navenek“ autonomní rozhodnutí o účasti na summitech, nebo je tato účast vždy podmíněna vládní koordinací?
Ať rozhodne jakkoliv, jedna věc je už teď jasná. Babiš si vybral nejhorší možný moment pro tento spor. Před summitem, kde bude Česko pod drobnohledem kvůli obranným výdajům. Před spojenci, kteří sledují, jestli slova odpovídají činům. A proti prezidentovi, který je bývalý předseda Vojenského výboru NATO a v aliančních kuloárech má přirozenou autoritu, kterou žádný premiér nezíská jedním letem do Ankary.
Ironie celé situace je dokonalá. Vláda chtěla kontrolovat sdělení. Místo toho vytvořila příběh, který vypráví přesně to, co chtěla skrýt: že Česko má s obranou problém a že se o tom radši nemá mluvit nahlas.