Jak vyřešit spory vlády a Petra Pavla jednou provždy? Vraťme se k nepřímé volbě prezidenta
Česko si v roce 2012 pořídilo přímo voleného prezidenta do systému, který na něj nebyl stavěný. Od té doby sklízí důsledky.
Obsah článku
Polovičatý experiment trvá třináct let a každý nový prezident ho dovede do absurdnější polohy než ten předchozí. Nejdřív Miloš Zeman vykládal své pravomoci při jmenování ministrů tak široce, že se z Hradu stala paralelní vláda. Teď Petr Pavel, kterého mnozí volili právě jako protiklad Zemana, skončil v kompetenčním příkopu s kabinetem kvůli cestě na summit NATO do Ankary. Ústavní soud mu účast zachránil předběžným opatřením, ale meritum sporu nechal otevřené. Problém tedy není v tom, kdo zrovna sedí na Hradě. Problém je strukturální.
Přímá volba jako špatně zasazený implantát
Parlamentní republika funguje na jednom prostém principu: vláda má důvěru sněmovny a nese odpovědnost. Prezident stojí nad denní politikou, reprezentuje, podepisuje, jmenuje. Tak to v Česku fungovalo do roku 2012, kdy ústavní zákon č. 71/2012 Sb. vložil do ústavy přímou volbu, aniž by kdokoli přepsal kapitolu o pravomocích. Výsledek? Prezident získal mandát od milionů voličů, ale jeho psané kompetence zůstaly v zásadě stejné. Vznikla tak ústavní chiméra: hlava státu s plebiscitní legitimitou uvězněná v parlamentním kostýmu.
A právě ta legitimita je jádrem problému. Přímo volený prezident se může kdykoli obrátit k národu a říct: „Mě zvolily tři miliony lidí, koho zvolili vás?“ Žádný premiér v českém systému takovou kartu v ruce nemá. Není to otázka osobní arogance. Je to logický důsledek toho, že dva orgány čerpají moc ze dvou různých zdrojů, a přitom si mají vycházet vstříc.
Co říkají ti, kteří chtějí změnu
Politolog Lukáš Valeš to v debatě na CNN Prima NEWS řekl bez obalu: je čas obnovit nepřímou volbu. Ne proto, že by chtěl občanům sebrat hlas. Proto, že přímý mandát dává prezidentovi zbraň, kterou v parlamentním systému nemá co dělat. Josef Mlejnek z Fakulty sociálních věd UK k tomu přidal historickou perspektivu: už Masaryk odmítl roli ceremoniálního notáře a zahájil „zápas o posílení prezidentských pravomocí, psaných i nepsaných„. Od té doby se každý prezident cítil povolán být víc než pouhý podpis pod zákony.
Valešova teze je elegantně úzká. Nemluví o přepisování celé ústavní kapitoly. Stačí změnit zdroj legitimity. Prezident volený parlamentem nemá důvod soutěžit s vládou o přízeň veřejnosti, protože jeho znovuzvolení závisí na politických elitách, ne na masové kampani. Komparativní politologie to potvrzuje: studie Oxford Academic ukazuje, že nepřímo volení prezidenti mají výrazně slabší motivaci vyhrocovat rivalitu s kabinetem.
Námitka, která zaznívá nejhlasitěji
„Chcete lidem vzít právo volit prezidenta?“ Ano, přesně to je námitka, která každou takovou debatu spolehlivě zabije dřív, než začne. Jenže je to laciný trik emocionální argumentace. Přímá volba hlavy státu není měřítkem demokratičnosti. Italský prezident je volen parlamentem společně s delegáty regionů a nikoho nenapadne tvrdit, že Itálie je méně demokratická než Česko. Německý prezident je volen Spolkovým shromážděním. Irský prezident je sice volen přímo, ale jeho pravomoci jsou tak okleštěné, že se mandát prakticky nemůže proměnit v politickou zbraň.
Občan by přišel o jedno volební právo, to je pravda. Ale co za to dostane? Systém, ve kterém vláda vládne a prezident reprezentuje, místo současného stavu, kdy se oba přetahují o to, kdo poletí na summit. To není ztráta demokracie. To je její zpřehlednění.
Proč se to stejně nestane (a proč je to škoda)
Buďme upřímní: žádná rozpracovaná ústavní novela na stole neleží. Valešův návrh je zatím expertní apel, nikoli legislativní projekt s podporou ústavní většiny v obou komorách. A žádná vládní strana nemá sebevražednou odvahu jít do voleb s heslem „vezmeme vám přímou volbu prezidenta“. Populistická exploze by byla zaručená.
Přitom každý další kompetenční spor mezi Hradem a Strakovkou jen potvrzuje, že systém je rozbitý. Zeman to ukázal svévolným výkladem jmenovacích pravomocí, jak dokumentuje i studie Lubomíra Kopečka z Masarykovy univerzity. Pavel to ukazuje sporem o zahraniční politiku. Příští prezident najde další trhlinu. Přímá volba totiž nevytváří jen mandát. Vytváří pokušení ten mandát použít.
Česká politika si zvykla řešit ústavní problémy tím, že je neřeší. Rok 2012 byl polovičatá reforma, která zavedla přímou volbu bez přestavby systému. Opravit ji by znamenalo přiznat chybu. A to je v české politice disciplína ještě vzácnější než ústavní většina.