Babiš převzal Macinkův sarkazmus. Levné útoky na prezidenta se ale nevyplatí, v zahraničí ani mezi voliči
Premiér, který přebírá slovník svého nejhlasitějšího ministra, přestává být státníkem a stává se megafonem.
Obsah článku
Andrej Babiš měl před odletem do Ankary jedinou povinnost: ukázat, že Česko na summit NATO vysílá soudržnou delegaci s jasnou pozicí. Místo toho se postavil před kamery a zopakoval přesně ten zlehčující, ironický tón, který týdny předtím razil Petr Macinka. Prezident měl summit „nechat na nás“. S Pavlem prý není v kontaktu. Macinka k tomu přidal vzkaz, ať si prezident užije své přátele a přiveze domů spoustu fotografií. To není politická komunikace. To je školní šikana přenesená do státní reprezentace.
Slovník resentimentu místo věcné koordinace
Když ministr zahraničí 1. července popsal prezidenta jako člena delegace „v další řadě“, šlo ještě odbýt to jako Macinkovu osobní averzi zděděnou po sporu kolem nejmenování Filipa Turka. Jenže 7. července, pár hodin před odletem, stál vedle něj premiér a mluvil stejným jazykem. Žádné rozdělení rolí, žádná zmínka o společné české pozici k obranným výdajům, žádný signál, že dvě hlavy výkonné moci táhnou za jeden provaz. Místo toho fotky, večeře, pořadí v sále.
Tady se odehrál klíčový posun. Babiš nepřevzal od Macinky jen politickou linii, ale celý komunikační rámec. Zlehčování, posměšky, osobní narážky. Premiér se v rozhodující chvíli nechoval jako moderátor kompetenčního sporu, ale jako ozvěna koaličního partnera, jehož strana balancuje na hranici volitelnosti. Podle Medianu měli Motoristé v květnu 3,5 %, v červnovém modelu NMS 5,8 %. Babiš si kupuje koaliční klid za cenu vlastní státnické kredibility.
Ústavní soud musel nařídit samozřejmost
Celý spor přitom nemusel skončit u soudu. Prezident Pavel 8. dubna písemně navrhl, že summit povede a premiér se ho zúčastní s ním. Nabídl koordinaci, rozdělení rolí, společný postup. Dopisy zůstaly bez odpovědi. Vláda rozhodnutí odkládala, až 22. června prezidenta z delegace vyřadila. O dva dny později Ústavní soud nařídil vládě prezidenta bezodkladně notifikovat jako součást oficiální delegace a zdržet se kroků, které by jeho účast bránily.
Čtěte tu větu ještě jednou. Ústavní soud musel české vládě nařídit, aby nebránila vlastnímu prezidentovi v účasti na aliančním summitu. To není kompetenční spor. To je institucionální ostuda. A místo aby Babiš po tomto verdiktu ztišil tón a vrátil debatu do věcné roviny, přidal plyn a převzal Macinkův posměšný kabaret.
Špatný signál ve špatnou chvíli
Na summitech NATO od roku 2023 vedl českou delegaci pokaždé prezident Pavel: Vilnius, Washington, Haag. Třikrát po sobě bez jediného sporu o to, kdo sedí v první řadě. Zvyklost nebyla abstraktní ústavní teorie, ale živá praxe z minulého roku.
A teď si představte pohled spojenců. Pár dní před summitem zaměřeným na obranné závazky a kredibilitu členských států řeší Česko akreditaci svého prezidenta přes soudní příkaz. Premiér říká, že s hlavou státu nekomunikuje. Ministr zahraničí tvrdí, že neví, jaký chce mít prezident v Ankaře program. Kdo mluví za Česko? Kdo nese českou pozici? Odpověď zní: nikdo jednoznačně. A právě to je ten reálný náklad, který ironické narážky na fotky a přátele generují.
Nejde o to, že by Česko přišlo o hlasovací právo nebo bylo vyloučeno z jednání. Jde o měkkou sílu: o schopnost přesvědčit, koordinovat bilaterální schůzky, vystupovat jako spolehlivý spojenec. Tu nelze budovat, když vaše vlastní delegace funguje jako dva oddělené tábory spojené soudním příkazem. Prezident přitom v únoru v Senátu varoval, že Rusko cíleně sází na rozklad společnosti propagandou a dezinformacemi. Veřejná roztržka premiéra s prezidentem před summitem NATO dodává Moskvě materiál zadarmo.
Čísla, která Babiš ignoruje
Útočit na Pavla v oblasti zahraniční reprezentace je strategicky nejhloupější volba, jakou mohl Babiš udělat. Podle CVVM z ledna 2026 má Pavel důvěru 62 % veřejnosti, Babiš 43 %, Macinka pouhých 24 % s nedůvěrou 60 %. A právě v reprezentaci České republiky v zahraničí získal Pavel 77 % pozitivních hodnocení. To je jeho nejsilnější disciplína.
Sarkazmus a shazování mohou fungovat na tvrdé jádro voličů ANO a Motoristů. Mimo něj působí jako průhledný manévr politika, který si nemůže dovolit ztratit koaličního partnera, a proto radši ztratí tvář. Babiš si krátkodobě drží Macinku při životě, ale dlouhodobě z premiérského úřadu dělá jen hlasitější verzi stranického sekretariátu Motoristů. Kdo z toho profituje? Macinka viditelností. Pavel institucionálně, protože spor rámuje jako obranu prezidentské pravomoci. A Babiš? Ten tratí všude tam, kde voliči očekávají od premiéra víc než laciný trik na úkor hlavy státu.
Česko nepotřebovalo dva státníky, kteří se milují. Potřebovalo dva dospělé, kteří se dokážou dohodnout na společném programu pro summit Aliance. Nedostalo ani jedno, a vinu za to nese ten, kdo měl moc spor ukončit a místo toho si půjčil cizí sarkazmus.