Lekl se Babiš před summitem NATO? Zbaběle couvá a slibuje zvyšování výdajů na obranu
Andrej Babiš právě předvedl učebnicovou ukázku toho, jak se z dlouhodobého bezpečnostního závazku dělá předsummitový vyjednávací žeton.
Obsah článku
Ještě na jaře premiér relativizoval procenta, zpochybňoval metodiku NATO a obhajoval rozpočet, který aliančnímu minimu nesahal ani po kotníky. Pak přišel červenec, blížící se summit v Ankaře a s ním i nepříjemná vyhlídka, že česká delegace dorazí ke stolu jako jeden z těch nepříjemných hostů, kteří jedí ze společného talíře, ale do něj nikdy nepřihodí. A najednou je tu slib: plus 36 miliard korun pro rok 2027, dvě procenta HDP konečně dorovnáme. Jak pohodlné. Jak průhledné. Jak pozdní.
Anatomie obratu za čtyři měsíce
Celá ta proměna z obranného skeptika na summitového jestřába se odehrála v tempu, které by slušelo spíš marketingové kampani než bezpečnostní politice suverénního státu. V březnu vláda schválila rozpočet ministerstva obrany kolem 155 miliard korun. AP tehdy napsala, co si mnozí mysleli: Česko jde do roku 2026 pod aliančním cílem. V dubnu ministr Zůna přiznal, že NATO neuzná asi dvacet miliard za dopravní stavby a reálné číslo bude jen 1,78 % HDP. Babiš v té době ještě mluvil o „jiných číslech“ vlády a NATO, jako by šlo o nějaký účetní spor, ne o bezpečnostní závazek vůči třiceti spojencům.
V květnu přišla fáze „uděláme vše“. Premiér v Jerevanu prohlásil, že tomu vláda podřídí všechno. Krásná slova bez jediné koruny navíc. A pak, 7. července, před odletem z Kbel na summit, konečně padlo konkrétní číslo: +36 miliard pro rok 2027. Kdo sledoval tu čtyřměsíční křivku od bagatelizace přes vágní sliby až po letištní přísahu, nemohl si nevšimnout, že tady se nerodí strategie. Tady se hasí reputační požár.
Dvě procenta nejsou ambice, jsou podlaha
Ironické na celém manévru je, že i kdyby Babiš slib splnil do poslední koruny, Česko se tím nedostane nikam jinam než na staré minimum. Dvouprocentní cíl je relikt waleského summitu z roku 2014. Aliance už dávno posunula laťku: haagský summit v roce 2025 stanovil nový rámec 3,5 % HDP na jádrovou obranu plus dalších 1,5 % na související bezpečnostní výdaje do roku 2035. Babiš tedy v Ankaře neslibuje skok do čela pelotonu. Slibuje, že příští rok konečně doběhne na startovní čáru, kterou ostatní opustili před rokem.
A právě tady je jádro problému. Premiér z dvouprocentního minima udělal dramatický ústupek, velkorysé gesto, důkaz dobré vůle. Ve skutečnosti je to jen pozdní přiznání, že jeho vlastní březnový rozpočet byl od začátku nedostatečný. Kdo potřebuje jmenovat vládního zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO, jak to vláda udělala v květnu s Jakubem Landovským, ten zjevně ví, že s plněním má problém. Instituce se nezřizují pro věci, které fungují.
Kde jsou peníze?
Otázka za 36 miliard korun zní jednoduše: odkud? A odpověď je zatím ticho. Obrana chce pro rok 2027 zhruba 190 miliard. Jenže školství požaduje navíc kolem 30 miliard, resort práce asi 15 miliard, zdravotnictví už má schválené navýšení o 24 miliard. Ministryně financí Schillerová v červnu pracovala s rozvolněním schodku o necelých 20 miliard. To je aritmetika, která nesedí ani s kalkulačkou v ruce.
Bez veřejně popsaného finančního krytí je slib o 36 miliardách přesně tím, čím vypadá: politickou deklarací s datem spotřeby do konce summitu. Buď se peníze najdou ve škrtech, které si zatím nikdo netroufá pojmenovat, nebo půjdou z vyššího dluhu, který nikdo nechce přiznat. Obojí je legitimní rozpočtová cesta. Ale ani jednu z nich Babiš nepopsal, protože by to znamenalo říct voličům něco nepříjemného ještě před tím, než mu v Ankaře zatleská publikum.
Trumpův stín nad Ankarou
Načasování Babišova obratu není náhoda a není to ani jen česká záležitost. Summit v Ankaře má obranné investice mezi hlavními body programu. Celá Evropa řeší, jak udržet Trumpovu administrativu uvnitř aliančního rámce, a odpověď je jednoduchá: ukazovat peníze. Kdo přijede s čísly pod dvěma procenty, ten se stává snadným terčem americké kritiky sdílení břemene. A Babiš, pragmatik par excellence, tohle pochopil. Ne proto, že by ho osvítila bezpečnostní vize, ale proto, že reputační náklady nečinnosti přerostly politické náklady slibu.
Červnový briefing NATO veřejně pracoval s tím, že Česko letos pod dvě procenta spadne. Evropský parlament to ve svém přehledu potvrdil. Babiš tedy na summit neletěl s čistým štítem, ale s vizitkou dlužníka. A jediný způsob, jak tu vizitku otočit, byl předsummitový slib, dostatečně konkrétní na to, aby se dal citovat, a dostatečně vzdálený na to, aby se nemusel hned plnit.
Strategie, nebo havárie?
Skutečný problém není v tom, jestli Česko jednou dosáhne dvou procent. Pravděpodobně dosáhne, protože tlak aliančního prostředí je příliš silný na to, aby ho jakákoli vláda mohla dlouhodobě ignorovat. Problém je v tom, jak se k tomu dospělo. Ne přes stabilní, dlouhodobě čitelnou obrannou trajektorii, ale přes čtyři měsíce bagatelizace, metodických sporů, vágních slibů a nakonec letištní tiskovou konferenci s číslem vytaženým z rukávu.
Babiš z obrany neudělal strategickou prioritu. Udělal z ní politický problém, který se řeší, až když hoří. A to je přesně ten druh vedení, který spojence neuklidňuje, ale znervózňuje. Protože kdo couvá až pod tlakem, ten může zítra couvnout zase jinam.