Je ministr Klempíř hloupý, nebo naivní? Prohlašovat, že veřejnoprávní média budou v bezpečí, je vrchol ironie
Vláda chce od ledna 2027 financovat ČT a ČRo přímo ze státního rozpočtu. Ministr kultury tvrdí, že se není čeho bát. Čísla říkají něco jiného.
Obsah článku
Oto Klempíř se rozhodl, že ohrožení veřejnoprávních médií popře přímo na síti X — čtrnáct dní poté, co jeho vláda schválila zákon, který ČT a ČRo převádí na přímé rozpočtové financování. Oto Klempíř tento druh odvahy ovládá bravurně. 1. července napsal na síť X, že „ohrožení veřejnoprávních médií naším zákonem nehrozí.“ Stalo se tak pouhé dva týdny poté, co jeho vlastní vláda schválila návrh, který Českou televizi a Český rozhlas převádí na přímé rozpočtové financování a přitom jim nabízí méně peněz, než mají dnes. Buď ministr nerozumí zákonu, který předkládá, nebo počítá s tím, že mu nikdo nebude věnovat víc než třicet sekund pozornosti. Obojí je znepokojivé.
Čísla, která ministr nečte nahlas
Každý uklidňující výrok si zaslouží konfrontaci s aritmetikou. Vládní návrh z 15. června 2026 počítá pro rok 2027 s částkou 5,74 miliardy korun pro ČT a 2,065 miliardy pro ČRo. Schválené rozpočty obou institucí na rok 2026 přitom činí 8,536 miliardy u televize a 2,736 miliardy u rozhlasu. To není technická úprava. To je strukturální řez, který Česká televize sama vyčísluje na propad 1,75 miliardy v prvním roce a přes 2,4 miliardy v roce následujícím. Klempíř o těchto číslech nemluví. Mluví o „plynulém přechodu“ a „garanci nezávislosti“. Člověk by se smál, kdyby nešlo o instituce, které denně sledují a poslouchají miliony lidí.
Říkat „nehrozí ohrožení“ a zároveň předkládat zákon, který snižuje rozpočet o desítky procent, není naivita. Je to politická fikce vydávaná za odborný úsudek.
Motoristé proti Motoristům
Nejslavnější ironií celého příběhu není rozpor mezi slovy a čísly. Je to rozpor ministra se stranou, za kterou sedí ve vládě. Program Motoristů z roku 2025 obsahuje pasáž, která jako by ji psal dnešní kritik Klempířova návrhu: financování veřejnoprávních médií přímo ze státního rozpočtu by z nich prý udělalo „vládní“. Černé na bílém, na oficiálním webu strany, dodnes dohledatelné.
A přesto tentýž ministr za tytéž Motoristy dnes obhajuje přesně ten model, před kterým jeho strana varovala. Co se změnilo? Nic, co by se dalo vysvětlit odbornou argumentací. Změnilo se jediné: Motoristé usedli do vládních křesel a koaliční kompromis s ANO a SPD vyžadoval oběť. Tou obětí se stala konzistence. A možná i veřejnoprávní média.
Řečnická otázka se nabízí sama: pokud ministr nevěří vlastnímu programu z loňska, proč bychom mu měli věřit my?
Rozpočtový ventil jako nástroj moci
Jádro problému nikdy nebylo v tom, jestli stát dá médiím o pár set milionů víc, nebo míň. Jádro je v tom, kdo drží ventil. Koncesionářský poplatek měl jednu zásadní vlastnost: byl předvídatelný a nezávisel na náladě aktuální parlamentní většiny. Přímé rozpočtové financování tuto vlastnost nemá. Každý rok bude Česká televize a Český rozhlas čekat, kolik jim politici přidělí. Každý rok bude existovat příležitost podmínit rozpočet vstřícnějším zpravodajstvím, méně nepohodlnými otázkami, opatrnějšími reportážemi.
Nemusí to být explicitní. Nemusí nikdo zavolat do redakce. Stačí, aby generální ředitel věděl, že příští rok závisí na tom, jak moc se jeho zpravodajství líbí těm, kdo schvalují rozpočet. Tento mechanismus autocenzury je dobře zdokumentovaný. Evropská komise ve své zprávě o právním státu za rok 2025 konstatuje, že v Maďarsku nedošlo k žádnému pokroku v nezávislosti veřejnoprávních médií a ta jsou finančně závislá na vládní většině. V Polsku se situace po letech politizace opravuje pomalu a draze, s dočasnými likvidátory v čele hlavních médií. Nikdo v Budapešti ani ve Varšavě nezačínal slovy „chceme zničit nezávislá média“. Začínali slovy, která zní povědomě: nebojte se, všechno bude v pořádku.
EBU spolu s dalšími mezinárodními organizacemi varuje před českým návrhem explicitně. RSF napsala premiérovi i ministrovi otevřený dopis už v lednu 2026. Zaměstnanci ČT a ČRo vstoupili do stávkové pohotovosti. K návrhu přišlo kolem čtyř set připomínek. Prezident si Klempíře pozval, aby mu vysvětlil, jak bude nezávislost garantována. A ministr odpověděl tweetem o tom, že se není čeho bát.
Uklidňování jako politická strategie
Přestaňme si hrát na to, že Klempíř neví, co dělá. Pravděpodobnější výklad je prostší a temnější: ministr ví přesně, co předkládá, a jeho role spočívá v tom, aby kontroverzní změnu prodal veřejnosti jako neškodnou technickou novelu. Premiér Babiš říká, že „neřeší obsah vysílání“. SPD otevřeně mluví o kontrole hospodaření přes NKÚ. A Klempíř stojí uprostřed jako průhledný manévr koalice, která potřebuje lidskou tvář pro zákon, jenž žádnou lidskou tvář nemá.
Koaliční logika je čitelná. ANO chce fiskální kontrolu. SPD chce média na kratším vodítku. Motoristé potřebovali něco vyměnit za účast ve vládě. Výsledkem je zákon, který vyhovuje všem třem stranám a nevyhovuje nikomu, kdo věří, že nezávislá média jsou podmínkou fungující demokracie. Klempířovo ujišťování není projevem naivity. Je to laciný trik, který funguje jen do chvíle, než si člověk přečte čísla.
Co je ještě ve hře
Návrh zatím neprošel Sněmovnou, Senátem ani prezidentem. Současný zákon o rozhlasových a televizních poplatcích je stále účinný. Procedurální prostor pro obranu existuje. Otázka zní, jestli ho někdo využije dřív, než se rozpočtový ventil uzavře.
Jednou rozbitá institucionální důvěra se neopravuje zákonem. Opravuje se desetiletími. Maďarsko a Polsko to vědí. Česko se to může naučit samo, nebo se může poučit. Klempířův tweet naznačuje, kterou cestu jsme si vybrali.