Měsíce přetahování o summit NATO byly zcela zbytečné. Kdyby byl Babiš chytřejší, mohl si zachovat důstojnost
Celý spor o Ankaru je učebnicový příklad toho, jak proměnit snadný kompromis v politické fiasko.
Obsah článku
Babiš sedí v Ankaře přesně tak, jak to Pavel navrhoval na jaře. Andrej Babiš dnes sedí v Ankaře vedle Petra Pavla, přesně tak, jak to prezident navrhoval už na jaře. Jenže místo aby premiér přijal rozumné rozdělení rolí dobrovolně a prodal ho jako státnické gesto, nechal se k témuž dotlačit Ústavním soudem. Výsledek je identický. Dojem je katastrofální.
Kompromis ležel na stole celé měsíce
Pavel poslal Babišovi dopis už 8. dubna. Jasný, slušný, ústavně podložený. Odpověď? Ticho. V dubnu premiér prohlásil, že to „ještě není téma“. V červnu vláda rozhodnutí odsunula na 22. června. A 22. června prezidenta z delegace vyloučila. Celá ta měsíce trvající hra na mrtvého brouka nebyla ani strategická, ani chytrá. Byla zbabělá. Kdo nechce říct ne, ale nemá odvahu říct ano, ten obvykle skončí s nejhorším možným výsledkem: říká ano pod nátlakem.
Přitom stačilo tak málo. Pavel opakovaně nabízel pragmatický formát: premiér povede jedno vrcholné jednání, prezident druhé. Žádný boj o křeslo, žádná otázka prestiže. Čisté rozdělení práce, jaké funguje v desítkách aliančních zemí. Babiš to mohl přijmout v dubnu a vypadat jako člověk, který chápe, že zahraniční politika státu není hra s nulovým součtem. Místo toho z toho vyrobil test síly, který nevyhrál.
Soud jako zrcadlo politické neobratnosti
Když Ústavní soud 24. června vydal předběžné opatření, nepřinesl žádné překvapení. Přikázal vládě to, co měla udělat sama: notifikovat NATO, že prezident je součástí delegace, zajistit mu akreditaci a nebránit mu v účasti. Jinými slovy, soud musel vládě nařídit základní slušnost.
A právě tady leží jádro celé absurdity. Předběžné opatření není konečný verdikt, soud sám upozornil, že meritorní rozhodnutí přijde v řádu měsíců. Ale politický signál je drtivý. Vláda suverénní země potřebovala soudní příkaz, aby svého prezidenta pustila na summit vlastní vojenské aliance. To není prohra v ústavním sporu. To je prohra v politickém úsudku.
Pavel to 29. června shrnul s chirurgickou přesností: vláda podle něj nerespektuje ani usnesení soudu, ani protokolární zvyklosti NATO. A měl pravdu. Na devatenácti z dvaceti předchozích summitů vedl českou delegaci prezident. Ještě loni v Haagu jel Pavel v čele delegace s ministryní obrany a ministrem zahraničí a nikomu to nepřipadalo divné. Co se od té doby změnilo? Nic, kromě toho, že se Babiš rozhodl ukázat, kdo tu vládne.
Česká výjimečnost, na kterou nikdo nečekal
Podívejme se za hranice. V Polsku jede na summit prezident, protože to odpovídá ústavnímu modelu. V Německu jede kancléř, protože to odpovídá ústavnímu modelu. V Nizozemsku mluví o „hlavách států a vlád“ a nikdo se o to nepře. Všude jinde je zastoupení na summitu NATO samozřejmost odvozená z ústavy, ne předmět tříměsíčního přetahování zakončeného soudním zásahem.
Česko si vyrobilo unikát. Žádný jiný členský stát aliance v dohledné historii neřešil účast svého prezidenta na summitu NATO předběžným opatřením ústavního soudu. To není důkaz zdravé dělby moci. To je důkaz toho, že politická kultura selhala na té nejzákladnější úrovni: na schopnosti dvou nejvyšších představitelů státu se domluvit, kdo kam pojede.
Prohra, která se nedala vyhrát
Babiš si neublížil tím, že Pavel nakonec v Ankaře je. Ublížil si tím, jak se to stalo. Kdyby v dubnu přijal prezidentův návrh, mohl to rámovat jako vlastní iniciativu. Mohl říct: rozdělíme si agendu, premiér obhájí obranné výdaje a plán do roku 2035, prezident povede diplomatická jednání s lídry. Státnické, efektivní, důstojné. Místo toho zvolil cestu maximálního odporu s minimálním výsledkem.
Výsledná sestava v Ankaře mluví sama za sebe. Na vládní straně Babiš s ministry Macinkou a Zůnou a zmocněncem Landovským. Na hradní straně Pavel. Oba jsou tam. Oba jednají. Přesně ten formát, který prezident popisoval celé měsíce. Jediný rozdíl je v tom, že cesta k němu vedla přes veřejné ponížení vlády, soudní příkaz a obraz České republiky jako země, jejíž špičky se nedokážou dohodnout ani na tom, kdo sedne do letadla.
Dva ústavní soudci v odlišném stanovisku varovali, že soud by neměl snadno vstupovat do probíhajících politických dějů. Měli pravdu v tom smyslu, že by to nemělo být potřeba. Jenže když politici odmítají dělat politiku, musí ji za ně dělat někdo jiný. A to je na celém příběhu to nejsmutnější.