Exprezident Zeman má příliš krátkou paměť. Pavla varuje před směšností, sám byl ale vysmívaný za své excesy
Muž, který před kamerami pálil trenýrky a u korunovačních klenotů sotva stál na nohou, nyní káže o důstojnosti politika.
Obsah článku
Miloš Zeman si osobuje roli arbitra politické elegance, a právě v tom spočívá jeden z nejabsurdnějších momentů letošního léta. Ráno 7. července, v den zahájení summitu NATO v Ankaře, exprezident na Facebooku napsal: „Politik může být milován, politik může být nenáviděn, ale politik nikdy nesmí být směšný.“ Adresátem byl Petr Pavel. Problém je jediný: pokud existuje v české politice někdo, kdo by o směšnosti měl raději mlčet, je to právě autor tohoto bonmotu.
Mentorování z pozice, která neexistuje
Zemanovo kázání by mělo váhu, kdyby přicházelo od státníka s bezúhonnou reputační bilancí. Jenže přichází od muže, jehož prezidentský mandát se do kolektivní paměti zapsal trojicí scén, které by neobstály ani jako sitcom. 9. května 2013 se Zeman u vystavených korunovačních klenotů potácel tak viditelně, že Hrad musel narychlo vymyslet diagnózu „viróza“. Diagnózu, které nevěřil nikdo, kdo má oči. O rok později v Hovorech z Lán předvedl slovník, kvůli kterému musela zasahovat Rada Českého rozhlasu, protože prezidentské vulgarity porušily vysílací kodex. A v červnu 2018 svolal novináře na Hrad, aby před nimi slavnostně spálil rudé trenýrky od skupiny Ztohoven. Performativní akt, který by se dal nazvat lecjak. Důstojný rozhodně ne.
Člověk s touto vizitkou dnes poučuje svého nástupce o tom, jak nemá vypadat politik. To není ironie. To je politická groteska v přímém přenosu.
Tři příspěvky, jedna linka
Bylo by snadné odbýt Zemanův výrok jako jednorázové rýpnutí starého muže do klávesnice. Jenže ono to jednorázové není. Už 14. června Zeman na Facebooku rozvíjel tezi, že Pavlova účast na summitu NATO hrozí mezinárodní ostudou. 2. července přitvrdil: Česko prý bude „působit směšně“, pokud prezident v Ankaře vládu veřejně kritizuje. A 7. července přišel zmíněný bonmot o směšnosti jako univerzální politické smrti. Tři příspěvky za tři týdny, totožná argumentační kostra, totožný cíl.
Nejde tedy o spontánní moudro exprezidenta v důchodu. Jde o systematickou veřejnou linii, která nápadně kopíruje rámování Babišovy vlády: Pavel je nespolehlivý, Pavel může Česko poškodit, Pavel nemá co jezdit na summit. Přímý důkaz koordinace chybí, ale argumentační souběh je tak těsný, že ho nelze přehlédnout. Zeman tu nefunguje jako neutrální hlas zkušenosti. Funguje jako megafon vládní většiny s prezidentskou legitimací v záloze.
Směšnost jako zbraň, která se vrací
Řečnická figura o směšnosti je starý trik. Kdo označí protivníka za směšného, nemusí vyvracet jeho argumenty. Stačí ho degradovat. Zeman to ví a umí to. Potíž nastává ve chvíli, kdy zbraň míří zpět. Pod jeho facebookovým příspěvkem se okamžitě objevily stovky komentářů připomínajících klenoty, trenýrky i rozhlasové vulgarity. Internet má totiž delší paměť než exprezident.
A právě tady je jádro celé věci. Zeman si osobuje roli, která mu nepatří. Ne proto, že by exprezident nesměl komentovat politiku. Může, jako kdokoli jiný. Ale pokud chce být arbitrem důstojnosti, měl by nejdřív projít vlastním archivem. Člověk, který se stal mezinárodně známým díky záběrům, jež se šířily jako memy, nemá morální kredit kázat o tom, jak nemá vypadat hlava státu.
Co z toho zbývá
Celý spor o Ankaru nakonec dopadl tak, jak musel. Ústavní soud Pavlovi účast zajistil, na summitu byli nakonec oba, Babiš i Pavel, a svět si zapamatoval spíš českou vnitropolitickou hádku než cokoli, co tam kdo řekl. Agentura Reuters to pojmenovala jako „trapný spor“. A Zemanovy bonmoty o směšnosti k tomu přispěly víc, než si jejich autor patrně připouští.
Exprezident, který pálil spodní prádlo před kamerami, varuje před směšností. Česká politika si zaslouží lepší satiriky. A hlavně lepší paměť.