Skutečný program Motoristů: Konflikty a urážky. S tímhle to Macinka ale daleko nedotáhne
Petr Macinka si z politiky udělal show u ringu, kde se body nepočítají za výsledky, ale za hlasitost ran. Jenže ring je prázdný.
Obsah článku
Motoristé sobě mají program. Nikdy ho nenapsali, ale Macinka ho každý týden předvádí v přímém přenosu: konflikt místo argumentu, urážka místo politiky. Od lednových nočních SMS na Hrad přes ankarský summit až po červencové výstupy z něj se táhne jedna jediná linka: vyrobit krizi, roztočit ji v médiích, prohrát ji u soudu a tvářit se, že to byl záměr. Motoristé sobě přitom sami tvrdí, že jim jde o „jednotnou a čitelnou zahraniční politiku“. Čitelná skutečně je. Čte se jako politická fikce maskovaná institucionalismem.
Vendeta převlečená za princip
Celý příběh začíná v lednu 2026, kdy prezident Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem. Macinkova reakce? Noční zprávy na Hrad, ve kterých psal o „spálení mostů“, „maximalistických krocích“ a boji s Pavlem „bez skrupulí“. Prezident je zveřejnil a označil za pokus o vydírání. A co udělal Macinka? Místo reflexe přepnul na další eskalační stupeň. Když se na jaře objevila otázka, kdo povede českou delegaci na summit NATO v Ankaře, Motoristé v tom okamžitě uviděli příležitost k odvetě. Ne k diplomacii. K odvetě.
Sami to rámovali jako spor o kompetence premiéra. Jenže Reuters připomněl, že čeští prezidenti vedli delegace na téměř všech summitech NATO od roku 1999. Tohle nebyla kompetenční debata. Tohle byl průhledný manévr, jak Pavlovi oplatit Turka.
Soud musel říct, co měl říct rozum
Vláda 22. června schválila delegaci bez prezidenta. Pavel nabízel kompromis. Vláda ho odmítla. O dva dny později zasáhl Ústavní soud předběžným opatřením a nařídil vládě prezidenta akreditovat. Vláda 29. června Pavla do delegace doplnila, ale Macinka ani tehdy nezměnil tón. Mluvil o „hysterických eskalacích“ a „emocionálních krocích“ ze strany Hradu. Člověk by řekl, že politik, kterého právě srazil Ústavní soud, projeví aspoň náznak pokory. Macinka místo toho předvedl, že jeho slovník má jen dva režimy: útok a hlasitější útok.
A výsledek? Pavel se summitu 7. až 8. července zúčastnil. Česko si na mezinárodní scénu přivezlo to, co Reuters pojmenoval jako „trapnou rozmíšku“. Macinka neprosadil nic. Získal jen obraz politika, který dává přednost osobnímu střetu před jakýmkoli hmatatelným výsledkem.
Babiš to zaštítil, ale účet platí Macinka
Formálně rozhodnutí o delegaci šla přes premiéra. Babiš je veřejně hájil, převzal za ně odpovědnost. Ale ideovým motorem celého sporu byl Macinka. Bez jeho eskalačního tónu by z kompetenční otázky nebyla institucionální krize. Babiš Macinku nekrotil, spíš ho administrativně zastřešil. Proč? Nejspíš kvůli koaliční matematice. Pavel sám naznačil, že premiér zvolil konflikt i proto, aby udržel jednotu kabinetu. Jenže tady je háček: udržet jednotu koalice tím, že necháte nejmenšího partnera diktovat tón zahraniční politiky, není strategie. Je to kapitulace.
Čísla, která Macinka nečte nahlas
A teď ta nejnepříjemnější otázka: přinesla celá ta show Motoristům aspoň voliče? Kantar jim dává 5 %, NMS 5,8 %, Median pouhých 3,5 %. Třetina jejich voličů podle NMS zvažuje jinou stranu. V únoru navíc 58 % respondentů chtělo, aby Česko na summitu zastupoval Pavel, jen 39 % preferovalo Babiše. Motoristé tedy vedli hlučnou bitvu, kterou prohráli u soudu, prohráli v průzkumech a prohráli i ve veřejném mínění. Co přesně z toho měl být ten politický zisk?
Macinkův problém není nedostatek hlasitosti. Je to neschopnost převést mediální konflikt do čehokoli měřitelného. Konfrontace bez výsledku není síla, je to jen hluk. A hluk má klesající výnosy. Příště, až Motoristé zase převlečou osobní animozitu za státnický princip, bude jim věřit ještě méně lidí. A Macinka bude stát na hraně volitelnosti s megafonem v ruce a prázdným sálem před sebou.