Návrat EET: politický signál, nebo funkční opatření? Slibované miliardy do státní kasy jsou jen zbožné přání Aleny Schillerové
Čtrnáct miliard ročně zní skvěle. Jenže mezi modelem a realitou leží propast, kterou ministerstvo financí přeskakuje s elegancí cirkusového artisty.
Obsah článku
Alena Schillerová prodává EET 2.0 jako fiskální jistotu, ale ve skutečnosti předkládá politickou fikci zabalenou do excelovské tabulky. Když se podíváte na jediná tvrdší čísla, která o původní evidenci tržeb existují, zjistíte, že Nejvyšší kontrolní úřad za tři roky fungování staré EET eviduje přímé doměrky pouhých 652 milionů korun. Šest set padesát dva milionů proti čtrnácti miliardám. To není metodický detail. To je propast mezi přáním a důkazem, a právě na té propasti stojí celý příběh návratu elektronické evidence tržeb.
Politický závazek převlečený za ekonomickou analýzu
Nejodvážnější na celém projektu EET 2.0 není jeho technické řešení, ale drzost, s jakou vláda prezentuje modelový odhad jako hotovou věc. V oficiálním vládním materiálu je jako důvod předložení zákona výslovně uvedeno programové prohlášení vlády. Ne analýza daňových úniků. Ne doporučení nezávislých ekonomů. Programové prohlášení. Tedy politický slib, který teď potřebuje legislativní obálku. A kdo hledá argumenty až poté, co se rozhodl, ten nehledá pravdu. Ten hledá alibi.
Schillerová a její ministerstvo komunikují číslo 14,4 miliardy korun ročně s takovou samozřejmostí, jako by šlo o daňový výměr, který už leží na stole. Jenže kompletní krokovaný výpočet, který by si kdokoli mohl ověřit, se ve veřejně dostupných zdrojích dohledat nepodařilo. Známe výsledek. Neznáme cestu. A to je u čísla, které má ospravedlnit celý zákon, poněkud znepokojivé.
Když si čísla protiřečí, vyberte si ta hezčí
Podívejme se na historii, protože ta je v tomto případě nemilosrdně výmluvná. Samo ministerstvo financí po dvou letech fungování původní EET uvádělo čistý přínos 7,9 miliardy za rok 2017 a 12,3 miliardy za rok 2018. Slušná čísla, řeknete si. Jenže NKÚ u téhož systému napočítal za roky 2017 až 2019 přímé doměrky na DPH a daních z příjmů v hodnotě oněch 652 milionů. Ano, jde o odlišné metriky. Ministerstvo počítá makroekonomický model, NKÚ měří reálně doměřené peníze. Ale právě tady leží jádro problému: pokud si politik může vybrat, kterou metrikou zamává před kamerami, vybere si vždycky tu s větším číslem. A přesně to se děje.
Řečnická otázka se nabízí sama: proč by nová EET měla přinést čtrnáct miliard, když ta stará podle nezávislé kontroly prokazatelně doměřila za tři roky částku, kterou státní rozpočet spotřebuje za pár hodin? Odpověď je prostá. Protože čtrnáct miliard zní jako argument. Šest set padesát dva milionů zní jako ostuda.
Nová EET není stará EET, ale to nic nemění na podstatě
Buďme féroví k technické stránce věci. Nový návrh skutečně není pouhé zapnutí starého systému. Účinnost od 1. ledna 2027, užší datová stopa, žádná povinná papírová účtenka, režim EET OFF pro nejmenší podnikatele v prvním pásmu paušální daně, bezplatná státní aplikace. To všechno zní rozumněji než původní verze. Jenže rozumnější provedení neléčí základní nemoc celého konceptu: přepnutí z odhadu do jistoty.
A pak je tu pikantní detail, který se v politické komunikaci pohodlně ztrácí. Zákon o EET 2.0 není jen zákon o evidenci tržeb. Je to legislativní balík, do kterého se vešlo osvobození spropitného, úprava školkovného, studentská sleva, změny v zaměstnaneckých benefitech i snížení DPH na nealkoholické nápoje ve stravovacích službách. Předseda Legislativní rady vlády na to výslovně upozornil. EET je nosič. Politický trojský kůň, do jehož břicha se vejde tucet dalších líbivých opatření, která by samostatně neměla šanci na takovou mediální pozornost.
Ústavní soud jednou řekl ne, a nový test teprve přijde
Připomeňme, že Ústavní soud už jednou zasáhl do konstrukce EET a vyřadil z ní bezhotovostní platby s argumentem, že stát nemá shromažďovat data, která skutečně nepotřebuje. Nový návrh tento problém obchází zúžením na takzvané kontaktní platby a minimalistickým datovým rozsahem. Vláda tvrdí, že je to ústavně konformní. Možná ano. Ale definitivní slovo bude mít až případný nový přezkum, a do té doby je ústavnost nové EET spíše předpoklad než fakt.
A právě tady se ukazuje, jak křehký je celý konstrukt. Zákon, jehož fiskální přínos stojí na neprůhledném modelu, jehož historické výsledky se liší o řád podle toho, kdo počítá, a jehož ústavnost v nové podobě zatím nikdo neotestoval. To není solidní základ pro rozpočtové plánování. To je politický marketing.
Komu to slouží
Vraťme se k základní otázce: je EET 2.0 funkční opatření, nebo průhledný manévr? Podle nás obojí, ale v nerovném poměru. Technicky může evidence tržeb přinést lepší analytiku kontrol a ztížit život těm, kdo systematicky zatajují hotovostní příjmy. To je legitimní cíl. Ale prezentovat modelový odhad jako rozpočtovou jistotu, balit ho do atraktivního daňového balíčku a stavět celou komunikaci na čísle, které nikdo nezávislý nemůže snadno ověřit? To není boj proti šedé ekonomice. To je předvolební rétorika s daňovým razítkem.
Schillerová potřebuje EET jako značku. ANO potřebuje EET jako důkaz, že umí „dát pořádek“ do veřejných financí. A státní rozpočet potřebuje peníze, které možná přijdou, možná ne, a možná v úplně jiné výši, než slibuje prezentace s logem ministerstva. Čtrnáct miliard ročně zůstává zbožným přáním, dokud někdo nepředloží výpočet, který obstojí jinde než na tiskové konferenci.