Čeští důchodci mohou Slovákům jen tiše závidět. Fico jim nadělil bonus za pracující děti, od Babiše slyší jen prázdné sliby
Česká důchodová politika je mistrovská disciplína v jednom jediném cviku: slíbit, odložit, zapomenout.
Obsah článku
Slovensko svým seniorům mezigenerační bonus skutečně dalo. Automaticky, bez žádostí, bez ponižujících formulářů. Rodiče pracujících dětí dostávali přilepšení odvozené přímo od výdělku potomků. V Česku totéž slíbila Fialova vláda černé na bílém ve svém programovém prohlášení. A co se stalo? Slib se vypařil v paragrafech reformy, kterou nikdo neumí vysvětlit bez powerpointové prezentace. Babišova vláda pak téma ani nepřevzala. Důchodci zůstali s prázdnýma rukama a plnými ušima.
Slovenský experiment, který fungoval
Říkejme věcem pravým jménem: rodičovský důchod na Slovensku nebyl charita ani populismus. Byl to konkrétní, spočitatelný mechanismus. Každý rodič v penzi automaticky dostával 1,5 % z vyměřovacího základu svého pracujícího dítěte. V roce 2024 to znamenalo strop 23,50 eura měsíčně za jedno dítě. Máte dvě pracující děti? Dvojnásobek. Žádné složitosti, žádné podmínky kromě té nejpřirozenější na světě: vychovali jste někoho, kdo pracuje a platí odvody, a systém vám za to poděkoval reálnými penězi.
Kdyby se tatáž sazba aplikovala na český všeobecný vyměřovací základ 46 278 Kč, vychází to na přibližně 694 korun měsíčně za jedno průměrně vydělávající dítě. Za dvě děti 1 388 korun. To není revoluce, ale pro důchodce s penzí kolem dvaceti tisíc je to víc než symbolické gesto. Je to asi 3,35 % průměrného sólo starobního důchodu v Česku podle statistické ročenky ČSSZ. Každý měsíc. Bez žádosti.
Slovensko couvlo, Česko ani nevykročilo
Buďme féroví i k Bratislavě. Od 1. ledna 2025 Slovensko automatický rodičovský důchod zrušilo. Nahradila ho dobrovolná asignace: dítě musí v daňovém přiznání aktivně přiřadit 2 % své zaplacené daně každému rodiči. Kdo to neudělá, rodič nedostane nic. Podle slovenského ministerstva práce šlo o vědomé fiskální rozhodnutí v rámci konsolidace veřejných financí. Nový model je pro většinu seniorů slabší a méně předvídatelný.
Jenže i tento oslabený model je pořád víc než to, co nabízí Česko. A tady se dostáváme k jádru problému. Nejsilnější kontrast totiž není v tom, že Slováci stále dostávají a Češi ne. Je v tom, že Slovensko mezigenerační bonus zavedlo, vyzkoušelo, vyhodnotilo a upravilo. Česko svůj vlastní slib ani nespustilo.
Český slib, který se rozplynul v reformním žargonu
Programové prohlášení Fialovy vlády obsahovalo větu, která stojí za zopakování: „Zavedeme možnost platit 1 % svého důchodového pojištění rodičům nebo prarodičům.“ Jasné, srozumitelné, snadno představitelné. Důchodce si to přečte a rozumí: moje dítě mi pošle kousek svých odvodů.
Co se stalo místo toho? Reforma prosadila rodinný vyměřovací základ, zachovala výchovné a zabalila to do jazyka, kterému rozumí tři a půl pojistného matematika. Marian Jurečka veřejně argumentoval tím, že spuštění mechanismu závisí na „nashromážděných osobních datech“. To je technokratická výmluva, která zní sofistikovaně, ale ve skutečnosti říká jediné: nechtěli jsme. Slovensko mělo k dispozici stejná data, stejné systémy sociálního pojištění a zvládlo to. Česko ne.
A Babišova vláda? Ta v programovém prohlášení z ledna 2026 podobný nástroj vůbec nezmiňuje. Ani slovo. Ani příslib. Ani vágní formulace o budoucím zvážení. Důchodci jako volební publikum posloužili, teď mohou počkat.
Důchodci jako kulisa, ne jako priorita
Česká politika má s důchodci zvláštní vztah. Před volbami jsou nejcennější segment elektorátu. Dostávají sliby, mimořádné valorizace, jednorázové příspěvky načasované s chirurgickou přesností na podzimní termíny. Po volbách se z nich stává rozpočtová položka, kterou je třeba „stabilizovat“ a „udržet v rovnováze“.
Slovenský rodičovský důchod byl něco jiného. Nebyl to laciný předvolební trik, ale systémový pokus ocenit mezigenerační vazbu. Říkal: vychovali jste děti, které pracují a přispívají do systému, a systém vám za to vrací konkrétní částku. Ano, měl své problémy. Ano, zvyšoval výdaje o čtvrt procenta HDP. Ano, znevýhodňoval bezdětné a rodiče nepracujících dětí. Ale existoval. Fungoval. Byl srozumitelný.
Námitka, že takový bonus diskriminuje bezdětné, je věcně oprávněná. Ale česká politika ji nepoužívá jako argument pro spravedlivější řešení. Používá ji jako záminku, proč nedělat nic. Fialova reforma místo přímého bonusu zvolila ocenění péče uvnitř důchodového výpočtu. To je legitimní cesta, ale pro sedmdesátiletou ženu, která vychovala tři pracující děti a pobírá šestnáct tisíc měsíčně, je to politická fikce. Přínos je odložený, schovaný v koeficientech a viditelný až v důchodech budoucích generací.
Proč je český alibismus nebezpečnější než slovenský ústup
Slovensko od svého automatu ustoupilo. Přiznalo, že je drahý, a přešlo na slabší model. To je poctivé. Nepříjemné pro důchodce, ale poctivé. Česko udělalo něco horšího: slíbilo, nerealizovalo a teď předstírá, že téma neexistuje.
Babišovi nelze vyčítat nesplnění cizího slibu. Ten patří Fialovi. Ale lze mu vyčítat, že téma nepřevzal, nepřeformuloval, nenabídl vlastní verzi. Důchodová politika jeho vlády je katalog obecností o valorizacích a stabilitě. Žádný konkrétní, nový, srozumitelný nástroj pro seniory s pracujícími dětmi. Žádný signál, že mezigenerační solidarita je víc než průhledný manévr pro předvolební debaty.
Řečnická otázka se nabízí sama: pokud Slovensko s menší ekonomikou a komplikovanější politickou situací dokázalo rodičovský důchod zavést, provozovat dva roky a pak vědomě reformovat, co přesně brání Česku udělat alespoň první krok?
Odpověď zná každý, kdo sleduje českou politiku déle než jedno volební období. Nebrání tomu nic kromě politické vůle. A ta se v Česku tradičně vyčerpá u tiskové konference.