Sláva, důchodci mají zpět úspory z penzijka. Dát lidem přístup k jejich penězům je samozřejmost, proč to trvalo tak dlouho?
Dva roky je v životě důchodce věčnost. Přesně tak dlouho stát toleroval absurditu, kterou sám vytvořil.
Obsah článku
Když v létě 2024 skončily státní příspěvky k penzijnímu spoření pro starobní důchodce, nikdo se neobtěžoval otevřít jim dveře ven. Stát řekl: vaše peníze vám už nepodpoříme, ale odejít si taky nemůžete, aniž byste přišli o to, co jsme vám dosud přidali. U stovky nejhůře postižených lidí šlo dokonce o ztrátu vlastních vkladů. Teprve teď, v červenci 2026, Senát schválil novelu, která tuhle past konečně rozebírá. Jenže slavit by měl tak maximálně ten, kdo má nízká očekávání od státu.
Systémová absurdita, ne technická chyba
Označovat celý problém za „přechodovou chybu“ je politická fikce. Ministerstvo financí už v prosinci 2023 veřejně psalo, že senior, který nesplnil minimální dobu spoření, může po 1. červenci 2024 pouze snížit úložku na 100 korun měsíčně a trpělivě „dospořit“ potřebný čas. Úředníci tedy věděli, koho změna zasáhne. Věděli to měsíce předem. A přesto zákon vyslali do světa bez férového východu pro staré smlouvy. To není opomenutí. To je vědomé rozhodnutí neřešit problém, dokud se nestane politicky neúnosným.
Tři skupiny poškozených, jedna společná příčina
Novela rozlišuje tři okruhy lidí a každý z nich ilustruje jinou míru státní lhostejnosti. Zhruba 150 tisíc seniorů zůstalo v systému bez příspěvku, protože odejít znamenalo sankci. Asi 16 tisíc lidí odešlo, ale přišlo o dosud připsané státní příspěvky. A pak je tu skupina přibližně sta osob, které při odchodu ztratily i vlastní peníze, protože nesplnily ani dvouletou minimální dobu. Stovka lidí, kterým stát sebral jejich vlastní úspory. Důvodová zpráva k opravné novele to sama nazývá „vedlejšími dopady“. Vedlejší dopady. Jako by šlo o drobnou nepříjemnost, a ne o reálné peníze reálných důchodců.
Pozdní náprava v politicky výhodný čas
Řekněme si to na rovinu: rozpočtový dopad celé kompenzace je odhadován na 60 milionů korun. To je v kontextu státního rozpočtu statistická nula. Novela není technicky složitá, není fiskálně náročná a její potřeba byla zjevná od prvního dne účinnosti změny. Proč tedy trvala dva roky? Protože dokud problém nebolel politicky, nikdo neměl důvod ho řešit. Že náprava přichází v roce před volbami, je samozřejmě čistá náhoda. Pomoc je skutečná, o tom žádná. Ale přišla s dvouletým zpožděním a s tváří ministryně financí Aleny Schillerové, která z ní udělala vlastní vizitku. Obojí může být pravda současně.
Půl roku a ani den navíc
Nejtvrdší detail celé novely je prekluzivní lhůta. Kdo chce vrácení propadlých příspěvků, musí aktivně požádat svou penzijní společnost do šesti měsíců od účinnosti zákona. Senát měl na stole návrh prodloužit lhůtu na rok. Neprošel. Proč, to se z veřejných zdrojů nedozvíme. Výsledek je ale jasný: stát vytvořil past, dva roky ji ignoroval a teď dává postiženým půl roku na to, aby si o nápravu řekli sami. Senát sice vyzval vládu, aby ve spolupráci s penzijními společnostmi aktivně informovala všechny dotčené. Výzva ale není zákon. A důchodce, který se o novele dozví pozdě, nepotěší ani sebelepší tisková zpráva.
Zákon teď míří k prezidentovi. Kdo patří mezi dotčené, měl by už dnes kontaktovat svou penzijní společnost a připravit si podklady. Protože jedno nás tahle kauza naučila spolehlivě: čekat, že to stát vyřeší sám od sebe, je ten nejdražší druh optimismu.