Vláda si schválila zákon, díky kterému může dál zadlužovat Česko. Zmizely poslední zábrany
Sněmovna 101 hlasy odmítla senátní pojistky a otevřela vládě prostor na mimořádné výdaje až o 240 miliard korun ročně.
Obsah článku
Tohle není technická novela. Je to nejrozsáhlejší přesun rozpočtové moci od parlamentu k exekutivě za celou dobu existence českých fiskálních pravidel. A nejhorší na tom je, že se to stalo pod rouškou bezpečnosti, infrastruktury a zelené energetiky, tedy tří slov, proti kterým se v dnešní politické atmosféře špatně argumentuje. Přesně tak vypadá průhledný manévr, který počítá s tím, že veřejnost nemá čas číst paragrafy.
Tři zámky, jeden klíč
Kdo říká „vláda si uvolnila ruce“, má pravdu jen z třetiny. Ve skutečnosti padly tři různé pojistky najednou, a právě jejich souběh dělá z novely něco bezprecedentního.
Za prvé: takzvaná bezpečnostní doložka. Stačí, aby vláda konstatovala „výrazně zhoršenou bezpečnostní situaci“, a může překročit schválené výdaje státního rozpočtu až o deset procent. Bez nového zákona. Bez nového hlasování Sněmovny. Pojem „výrazně zhoršená bezpečnostní situace“ přitom zákon nedefinuje. Kdo rozhodne, že situace je dost špatná? Vláda sama. Kdo z toho profituje? Vláda sama. Krásná politická fikce sebekontroly.
Za druhé: do roku 2036 se z výdajových rámců vyjímají obranné výdaje nad dvě procenta HDP a široce definované „strategické infrastrukturní stavby“. Co je strategická stavba? To, co vláda označí za strategickou stavbu. Opět žádný vnější arbitr.
Za třetí: sněmovní verze do novely vpašovala mimorozpočtový účet u ČNB pro financování nízkouhlíkové výrobny. Jinými slovy, desítky miliard na jaderný projekt půjdou kanálem, který stojí mimo běžný rozpočtový rámec. Kdo chtěl, aby se o každé koruně na nový reaktor hlasovalo v rozpočtu? Ten prohrál.
Senát věděl, co dělá. Sněmovna taky.
Bylo by pohodlné napsat, že horní komora novelu „odmítla“ a dolní ji „protlačila“. Realita je zajímavější. Senát 17. června nechtěl zákon zabít. Chtěl do něj vrátit konkrétní pojistky: aby bezpečnostní situaci konstatovala Bezpečnostní rada státu usnesením, ne vláda volným prohlášením. Aby infrastrukturní výjimky procházely přes rozpočtový výbor. A hlavně, aby vláda nemohla pravomoc mimořádně zvyšovat výdaje delegovat na ministra financí. To poslední čtěte dvakrát. Senát chtěl zabránit tomu, aby o stovkách miliard rozhodoval jeden člověk.
Sněmovna v noci ze 7. na 8. července všechny tyto pojistky odmítla. Nejtěsnější možnou většinou. Sto jedna hlasů. Žádný prostor pro omyl, žádný prostor pro výmluvu. Vládní koalice přesně věděla, co dělá: volila širší, volnější verzi nad verzí s brzdami. To je legitimní politické rozhodnutí. Ale ať nikdo neříká, že pojistky nebyly na stole.
Rozpočtová rada mluví, nikdo neposlouchá
Kdyby kritika přicházela jen od opozice, dala by se odbýt jako politická hra. Jenže Národní rozpočtová rada ve svém stanovisku z 11. června mluví o „bezprecedentním rozvolnění“ národních fiskálních pravidel a o změně celého fiskálního paradigmatu. To nejsou slova opozičního politika na tiskové konferenci. To je nezávislý expertní orgán zřízený zákonem, jehož smyslem existence je právě hlídat, aby se rozpočtové mantinely neposouvaly bez veřejné debaty.
NRR zároveň varuje, že vyšší dlouhodobé sazby zvednou náklady na obsluhu dluhu až k 1,6 procenta HDP. Přeloženo: čím víc si stát půjčí dnes, tím víc zaplatí na úrocích zítra. A tím méně zbude na všechno ostatní. Na zdravotnictví, na důchody, na školství. Ale to jsou výdaje, které se v titulcích špatně prodávají, protože nemají přívlastek „strategický“ ani „bezpečnostní“.
Ústava jako poslední brzda?
Zbývá prezidentské veto a Ústavní soud. Veto je politické gesto, ne stopka. Sněmovna ho přehlasuje stejnou většinou, jakou zákon protlačila. Sto jedna hlasů stačí. Reálnější nadějí opozice je ústavní stížnost, a argumenty pro ni existují: neurčitost klíčových pojmů, oslabení parlamentní kontroly nad rozpočtem, obcházení fiskálních limitů alternativní právní konstrukcí. Jenže rozhodnutí soudu je otázkou měsíců, ne dnů. A do té doby zákon platí.
Řečnická otázka na závěr je zbytečná, protože odpověď je zřejmá. Vláda si vytvořila legální prostor utratit víc, část výdajů přitom vytlačila mimo kontrolní mantinely a senátní pojistky smetla ze stolu. Kdo za to zaplatí, není otázka jestli, ale kdy.