Pavel chytře využil spor o summitu NATO jako svoji kampaň. Babiš se může vztekat, pomohl mu k tomu ale sám
Andrej Babiš právě předvedl politický vlastní gól roku. Měsíce trvající spor o summit NATO v Ankaře proměnil Petra Pavla v obránce státní důstojnosti.
Obsah článku
Jsou střety, které politik vyhraje tím, že do nich vstoupí, a jsou střety, které politik vyhraje tím, že je vyrobí svému protivníkovi. Babiš udělal to druhé. Jenže ne sobě. Celý spor o to, kdo povede českou delegaci na summit NATO v Ankaře, nebyl ve skutečnosti o jednu letenku nebo o protokolární pořadí. Byl o tom, kdo bude v očích šesti milionů voličů ztělesňovat bezpečnost, prozápadní kontinuitu a státnickou legitimitu. A vláda Pavlovi přenechala všechny tři karty najednou.
Ideální kulisa, kterou si Babiš vyrobil sám
Představte si, že jste úřadující prezident s generálskou minulostí a chcete obhájit mandát. Jaký konflikt byste si přáli? Přesně takový, ve kterém vás vláda brzdí na cestě na summit Severoatlantické aliance. Pavel nemusel nic vymýšlet. Stačilo v dubnu poslat dopis premiérovi, odkázat na ústavní roli hlavy státu a čekat. Vláda reagovala přesně tak, jak si mohl přát: nejdřív ho z delegace vyřadila, pak ho po zásahu Ústavního soudu neochotně vrátila a celou dobu spor živila v médiích místo toho, aby ho tiše uhasila.
Výsledek? Pavel se mohl měsíc co měsíc stavět do role toho, kdo hájí zavedenou praxi devatenácti z dvaceti summitů, nabízí kompromis a podává kompetenční žalobu. Vláda mezitím vypadala jako strana, která se hádá o židle, zatímco spojenci řeší obranu.
Babišův paradox: čím víc útočíš, tím víc sílí protivník
Babiš opakovaně tvrdil, že Pavel „dělá kampaň za své znovuzvolení“ a že na summitu má mluvit vláda, protože nese odpovědnost za obranné výdaje. Na první pohled logický argument. Na druhý pohled průhledný manévr. Když premiér veřejně pojmenovává soupeřovu strategii, přiznává tím, že na ni nemá odpověď. Přerámovat prezidenta z obránce ústavní zvyklosti na pouhého kandidáta je laciný trik, který funguje jen tehdy, když druhá strana nemá institucionální páky. Pavel je měl: Ústavní soud, tradici a veřejné mínění.
A tady se dostáváme k číslu, které Babiše musí bolet nejvíc. Už v únoru 2026, tedy měsíce před vyvrcholením sporu, chtěla veřejnost na summitu spíše Pavla než premiéra v poměru zhruba 60 ku 39. Babiš tedy vedl bitvu, v níž mu průzkumy říkaly, že ji prohrává ještě před prvním výstřelem. A přesto pokračoval. Proč? Protože ustoupit by znamenalo přiznat, že prezident má na bezpečnostním hřišti přirozenou výhodu. Jenže neustoupit znamenalo tu výhodu ještě zvětšit.
Munice, kterou vláda dodala zdarma
Pavlova pozice nestojí jen na summitu. Už v březnu kritizoval obranný rozpočet jako stagnující a nedostatečný vůči haagským závazkům. Vláda mu tak nabídla trojitou osu útoku: zaprvé slabé výdaje na obranu, zadruhé procedurální zásah do prezidentovy role, zatřetí veřejně vedenou přestřelku, která se stala tématem sama o sobě. Dohromady vznikla narativní linka „odpovědný prezident versus taktizující kabinet„, a to na poli, kde má hlava státu s generálskými hvězdami přirozenou důvěryhodnost.
A pak přišla třešnička. Babiš celé týdny dramatizoval summit jako místo, kde bude Česko čelit tvrdé kritice spojenců. Po návratu z Ankary ale sám říkal, že žádný „kartáč“ od Trumpa nepřišel a že jednání bylo „velice příjemné“. Čím tedy odůvodníte měsíce veřejného boje o to, kdo tam pojede? Pokud summit dopadl hladce, celý spor byl zbytečný. A pokud byl zbytečný, kdo ho vyvolal?
Pavel hraje na hřišti, kde nemůže prohrát
Podle STEM/MARK z května 2026 drží Pavel první příčku v raném prezidentském měření a jako jediný překračuje padesátiprocentní hranici v součtu „volil bych“ a „možná bych volil“. Do řádné volby zbývají téměř dva roky, takže čísla jsou orientační. Ale trend je jasný: Pavel si buduje obraz aktivního prezidenta, který nehájí jen svůj úřad, ale i institucionální rovnováhu. A vláda mu v tom pomáhá pokaždé, když spor eskaluje místo toho, aby ho řešila za zavřenými dveřmi.
Před první volbou prodával Pavel klid, kompetenci a bezpečnostní zkušenost. Teď prodává něco silnějšího: model prezidentství, které vstupuje do hry tam, kde jde o obranu a zahraniční reprezentaci. Summit v Ankaře mu poskytl ideální jeviště. Babiš mu na něj sám rozsvítil reflektory.
Příští prezidentská volba se nerozhodne kvůli jednomu summitu. Ale pokud se Babiš bude dál chovat jako nejlepší Pavlův volební manažer, nemusí Pavel utratit za kampaň ani korunu.