Macinkova one man show: V Ankaře si dělal vlastní zahraniční politiku, na koaliční partnery ohledy nebere
Petr Macinka právě předvedl nejčistší ukázku toho, jak se v české politice obchází vlastní koalice: nejdřív vytvoříte fakt, pak čekáte, kdo se odváží protestovat.
Obsah článku
Petr Macinka si plete roli ministra zahraničí s rolí šéfa vlastního stranického divadla. Neudělal to na koaliční radě. Neudělal to po dohodě s partnery. Udělal to před kamerami, s letištním pozadím a s vědomím, že jakmile slovo zazní v Ankaře u stolu s ministry NATO, domácí korekce bude politicky mnohem dražší než tichý souhlas. To není diplomatická iniciativa. To je průhledný manévr člověka, který ví, že hotová věc se ruší hůř než návrh.
Koaliční smlouva jako tapeta
Nejpikantnější na celém sporu není otázka, jestli má Ukrajina dostat české peníze na protivzdušnou obranu. Je to otázka, k čemu vlastně slouží koaliční smlouva, když ji jeden ministr dokáže ignorovat s elegancí, s jakou se odkládá reklamní leták. Dokument, který ANO, SPD a Motoristé podepsali v listopadu 2025, u zahraniční a bezpečnostní politiky výslovně požaduje souhlas všech koaličních stran. Ukládá „včasné sdílení informací“ a zakazuje partnery „překvapovat“. Macinka udělal přesný opak. Překvapil všechny, sdílel minimum a souhlas nepotřeboval, protože si ho nikdy nevyžádal.
Okamura zuří a má k tomu formální právo. SPD tvrdí, že věc nebyla projednána na koaliční radě, a slibuje ji tam otevřít. Jenže zuření po faktu je v politice totéž co prohra s odloženou platností. Macinka mezitím v Ankaře sedí u pracovní večeře s ministry zahraničí NATO a Ukrajiny a český signál už letí světem. Koaliční rada v pátek může nanejvýš konstatovat, že se to nemělo stát. Vrátit to nemůže.
Babišova hra na mrtvého brouka
Ještě zajímavější než Macinkova drzost je Babišova reakce. Premiér v Ankaře mluví o „záležitosti pana Macinky“, tvrdí, že nezná přesnou částku, a vzápětí Macinkovu logiku věcně hájí: peníze prý nejdou přímo Ukrajině, ale americkým zbrojovkám přes PURL. To je politická akrobacie hodná obdivu. Babiš se současně distancuje od autorství i přivlastňuje argumentaci. Nepřivlastnil si krok, ale přivlastnil si jeho obranu.
Co to říká o fungování koalice? Že premiér svou vládu neřídí, nebo ji řídí způsobem, kde se odpovědnost rozpouští v mlze vzájemného odkazování. Macinka jedná, Babiš krčí rameny, Okamura křičí. A výsledek? Výsledek stojí. Peníze jsou na cestě, nebo přinejmenším přislíbeny, a nikdo přesně neví kolik, protože konkrétní částka nebyla zveřejněna. Veřejně dohledatelná je jen celková ukrajinská rozpočtová položka MZV ve výši miliardy korun ročně, z níž Macinka údajně přesměroval „menší jednorázovou část“. Co to znamená v praxi? Stovky milionů? Desítky? Nikdo mimo ministerstvo to neví a Macinka se tváří, jako by přesné číslo bylo podružný detail.
Testování hranic jako politická metoda
Macinkův krok je třeba číst v kontextu toho, co PURL reálně znamená. Nejde o žádný okrajový experiment. Přes tuto iniciativu šlo podle ukrajinského ministerstva obrany přibližně 75 % všech střel Patriot a téměř 90 % střel pro další systémy protivzdušné obrany dodaných Ukrajině. Závazky překročily čtyři miliardy dolarů od jednadvaceti zemí. Nizozemsko dalo přes dvanáct miliard korun, Německo a Kanada po zhruba stejné částce. Český příspěvek bude v tomto srovnání kapkou v moři. Ale symbolická hodnota je obrovská: Babišova vláda, která se prezentovala jako ta, co nebude posílat peníze na zbraně pro Ukrajinu, právě do tohoto mechanismu vstoupila.
A právě proto je Macinkův timing tak cynicky geniální. Summit NATO mu dal mezinárodní jeviště, na kterém se český příslib stává součástí aliančního závazku. Domácí koaliční spor se vedle toho scvrkává na vnitropolitickou šarvátku. Kdo bude chtít český příspěvek stáhnout, nebude se hádat s Macinkou. Bude se hádat s NATO.
Kdo koho vlastně potřebuje
Celý incident odhaluje strukturální slabinu Babišovy koalice. Macinka drží pro malého partnera nepřiměřeně silný resort a využívá ho k posouvání hranic toho, co si Motoristé mohou dovolit. Koaliční smlouva sice říká, že návrhy na odvolání ministrů předkládají předsedové nominujících stran, jenže Macinka je současně předsedou vlastní strany. Jeho odvolání by vyžadovalo, aby se Babiš rozhodl rozbít koalici kvůli jednomu přesměrovanému příspěvku. To se nestane.
Okamura to ví. Babiš to ví. A hlavně to ví Macinka. Proto si mohl dovolit one man show v Ankaře. Proto mohl obejít koaliční radu, překvapit partnery a vytvořit hotovou věc. Protože věděl, že cena za jeho zastavení je vyšší než cena za jeho tolerování.
Programové prohlášení vlády přitom výslovně nezakazuje jakoukoliv podporu Ukrajině. Mluví o pevném spojeneckém ukotvení v NATO a o diplomatických krocích k ukončení války. Macinka si tento rámec vyložil po svém a nikdo mu v tom nezabránil. Spor mezi SPD a Motoristy tak není o tom, co vláda slíbila, ale o tom, kdo má právo rozhodovat, co slib znamená.
Páteční koaliční rada skončí nejspíš kompromisem, který zachová tvář všem a nezmění nic. Macinka dostane výtku, Okamura dostane prostor pro hněv před vlastními voliči a Babiš dostane klid. Jediné, co zůstane, je precedens: v této koalici platí, že kdo jedná první, jedná za všechny.