Vláda se s novináři nemaže. Reportérka dostala zákaz vstupu do Sněmovny, tomu se říká svoboda médií
Když si úřednický aparát osobuje právo rozhodovat, co je a co není legitimní novinářská práce, přestává jít o pravidla provozu. Jde o moc.
Obsah článku
Případ Nory Fridrichové, které Kancelář Poslanecké sněmovny na jaře 2025 zamítla jednorázový vstup do budovy, protože se prý věnovala „činnostem věcně nesouvisejícím s účelem akreditace“, není jen byrokratická šarvátka o průkazku. Je to precedent, který ukazuje, jak snadno se z akreditace stane disciplinační nástroj proti novinářům, jejichž styl práce je pro politiky nepohodlný. A hlavně: je to varování, že se tak děje prakticky bez možnosti odvolání.
Akreditace jako bianco šek na cenzuru
Představa, že novinář vstoupí do parlamentu a svobodně pokládá otázky voleným zástupcům, je v Česku roku 2025 politická fikce. Pravidla Kanceláře Poslanecké sněmovny vymezují úzké natáčecí zóny: novinářské atrium, kinosál, galerie nad jednacím sálem, foyer. Kamkoli jinam potřebujete předchozí písemný souhlas Odboru médií a marketingu. A za porušení? Okamžité vykázání, dočasné nebo rovnou trvalé odebrání akreditace. Pravidla dokonce definují „obrazový záznam“ tak široce, že zahrnují mobil, tablet, chytré hodinky i brýle. Orwell by se pousmál.
Problém není v tom, že parlament potřebuje provozní řád. Problém je v tom, kdo ho vykládá a s jakým záměrem. Odbor médií a marketingu pod vedením jedné úřednice rozhoduje, jestli novinář smí dovnitř, a v publikovaných pravidlech neexistuje formální odvolací mechanismus. Jedinou pojistkou, kterou jsme při rešerši odhalili, byl interní přezkum vedoucím Kanceláře na popud tehdejší předsedkyně Sněmovny. To není systém. To je dobrá vůle jednoho člověka.
Průhledný manévr s „účelem akreditace“
Podívejme se, co Fridrichové vlastně vytkli. Podle odpovědi KPS na žádost podle zákona 106 se při předchozích návštěvách neúčastnila jednání, na která byla akreditována, a místo toho oslovovala politiky mimo výbory. Sama přitom tvrdila, že totéž dělala roky a nikomu to nevadilo. Žádná formální stížnost od politiků nepřišla. Rozhodnutí stálo čistě na interním vyhodnocení aparátu.
Tady je jádro věci. Konfrontační rozhovor na chodbě Sněmovny je jedním z nejstarších nástrojů parlamentní žurnalistiky na světě. Novinář nepotřebuje pozvánku na výbor, aby se zeptal poslance, jak hlasoval. Jenže pokud aparát může zpětně posoudit, že tohle „věcně nesouviselo s účelem akreditace“, má v rukou gumový paragraf, kterým odstaví kohokoli, kdo klade nepříjemné otázky. A nemusí to ani zdůvodňovat konkrétní stížností. Stačí úřednický úsudek.
Není náhoda, že terčem se stala právě Fridrichová. Respekt připomíná, že řada politiků dlouhodobě volala po zrušení pořadu 168 hodin a že konfrontační styl bez předem domluvených podmínek byl trnem v oku napříč spektrem. Samozřejmě, formálně rozhodl úřad, nikoli politik. Ale věřit, že se tak stalo ve vzduchoprázdnu, vyžaduje značnou dávku naivity.
Vídeň pustí, Praha ne
Jak si český režim stojí v evropském srovnání? Podle nás hůř, než by měl. Rakouský parlament výslovně deklaruje, že média mají obecný přístup do budovy po předložení tiskové karty; pro natáčení stačí předchozí registrace. Německý Bundestag vyžaduje povolení tiskového oddělení a práci s tiskovou kartou, ale nepracuje s tak úzce vyjmenovanými zónami jako Praha. Český model je prostorově nejrestriktivnější ze tří srovnávaných parlamentů a jako jediný explicitně operuje s posuzováním „účelu“ novinářovy přítomnosti.
Dá se namítnout, že každý parlament má svá specifika. Jistě. Ale když RSF u Česka v červnu 2026 eviduje třináct politických útoků na média za pouhých šest měsíců od jmenování nové vlády, přestává být spor o jednu akreditaci izolovaným incidentem. Stává se symptomem.
Co to znamená pro každého novináře ve Sněmovně
Praktický důsledek je prostý a znepokojivý. Nestačí mít novinářskou legitimaci. Nestačí mít téma. Musíte se vejít do úzkého výkladu účelu, který stanovuje úřad bez nezávislé kontroly. A pokud se nevejdete, nemáte kam se odvolat. Fridrichové se přístup obnovil zhruba po týdnu, ale ne díky systémové pojistce. Díky mediálnímu tlaku a politické kalkulaci.
Řečnická otázka na závěr je zbytečná, protože odpověď zná každý. Když o tom, co je legitimní parlamentní žurnalistika, rozhoduje úředník bez odvolací instance, nejde o pravidla. Jde o kontrolu narativu. A ta má v demokracii jenom jedno jméno.