Paradox Petra Macinky: Káže o morálce a slušnosti, sám ji přitom systematicky porušuje
Ministr zahraničí odmítá „vývoz morálky“, ale doma mezitím označuje rozhodnutí Ústavního soudu za puč a ekologickou organizaci za teroristy.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politika, který si vybuduje celou identitu na tom, že je pragmatik bez iluzí, a přitom každým druhým výrokem dokazuje, že jeho skutečným nástrojem není pragmatismus, ale provokace. Petr Macinka, předseda Motoristů sobě a od prosince 2025 šéf české diplomacie, je přesně takový případ. 11. června 2026 přednesl programový projev o „novém příběhu“ české rozvojové politiky, v němž odmítl „starý model morální povinnosti“ ve prospěch „strategického zájmu a ekonomické logiky“. Čtyři dny nato, na půlroční bilanční tiskové konferenci vlády, prezentoval obraz profesionální, střízlivé diplomacie. Jenže mezi těmito dvěma vystoupeními leží půlrok plný institucionálních střetů, verbálních excesů a manévrů, které s profesionalitou nemají nic společného.
Pragmatik, který eskaluje
Skutečný pragmatik deeskaluje. Hledá řešení s nejnižšími náklady, vyhýbá se zbytečným konfliktům, šetří politický kapitál na chvíle, kdy ho opravdu potřebuje. Macinka dělá pravý opak. Když vláda vyloučila prezidenta Pavla z delegace na summit NATO v Ankaře, spor se dal řešit tiše, zákulisní dohodou, telefonátem. Místo toho věc eskalovala až k předběžnému opatření Ústavního soudu, který vládě, ministerstvu i samotnému Macinkovi uložil prezidentovu účast umožnit. A Macinkova reakce? Označil zásah soudu za „pokus o ústavní puč“. Ústavní právník Ondřej Preuss taková slova výslovně odmítl jako nepřiměřená. Právem. Ministr zahraničí, který má v cizině hájit obraz České republiky jako předvídatelného právního státu, doma zpochybňuje legitimitu ústavního arbitra. To není pragmatismus. To je politická fikce pragmatismu.
Vzorec, ne náhoda
Kdyby šlo o jeden výrok v afektu, dalo by se mávnout rukou. Jenže Macinkovy excesy tvoří chronologický řetězec, který sahá od prvních týdnů v úřadu. V lednu 2026 připustil model, v němž by za Česko na Radě EU hlasoval slovenský ministr Taraba, což bylo popsáno jako vysoce nestandardní postup. Na jaře označil Hnutí DUHA za „teroristickou organizaci“, načež mu organizace zaslala předžalobní výzvu. V červnu přišel spor o summit NATO a výrok o ústavním puči. A průběžně přepisoval rozvojovou i ekonomickou diplomacii do rámce, v němž vše, co dělali předchůdci, bylo naivní „moralizování“. Žádný z těchto případů nestojí sám. Dohromady tvoří metodu — ne sérii nešťastných slov, ale konzistentní styl výkonu funkce.
Jenže to je laciný trik. Ekonomická diplomacie pod tímto názvem fungovala roky před Macinkou. K 1. listopadu 2024 mělo MZV fungující síť ekonomických diplomatů, podnikatelské mise a pro rok 2024 schválilo 208 projektů PROPED. Předchozí koncepce zahraniční politiky výslovně propojovala exportní zájmy s bezpečností a spoluprací s demokratickými partnery. Macinka tedy nemění existenci nástroje. Mění jeho ideologický obal a tváří se, že vynalezl kolo.
Moralizátor proti moralismu
A tady je jádro paradoxu. Macinka neodmítá moralizování proto, aby ho nahradil čistou věcností. Odmítá ho proto, aby ho nahradil vlastním moralizováním jiného druhu. Když říká, že Orbán byl „spojencem české vlády“, není to neutrální konstatování, je to hodnotový výrok o tom, kdo si zaslouží českou přízeň. Když nazve ekologickou organizaci teroristy, není to diplomatická zdrženlivost, je to delegitimizační jazyk nejhrubšího kalibru. Když mluví o „ústavním puči“, neanalyzuje kompetenční spor, ale morálně odsuzuje instituci, která mu nevyhověla.
Řečnická otázka se nabízí sama: v čem přesně se liší „vývoz morálky“, který Macinka kritizuje u svých předchůdců, od importu morálních soudů do každého domácího sporu, který sám provozuje? Rozdíl je jediný. Předchůdci svůj hodnotový rámec přiznávali. Macinka ten svůj maskuje za pragmatismus.
Důvěryhodnost jako měna, kterou nelze tisknout
Pro ministra zahraničí není styl domácího politického jednání soukromá záležitost. Je to součást zahraničněpolitické měny. Když česká delegace jede na summit NATO a doma se právě odehrál ústavní spor o to, jestli smí jet i prezident, alianční partneři to vidí. Když Česko vysílá rozporné signály ohledně dvouprocentního obranného závazku a současně premiér připouští, že cíl nejspíš splněn nebude, důvěryhodnost klesá. A když ministr zahraničí označuje soudní rozhodnutí za puč, zahraniční diplomaté si nedělají iluze o tom, jak stabilní a předvídatelný partner před nimi sedí.
Macinka v prosinci 2025 slíbil „víc diplomacie a méně PR“. Po půl roce v úřadu je bilance opačná. Víc PR, víc konfliktů, víc průhledných manévrů. A diplomacie? Ta se zatím schovává někde za kulisami a doufá, že si jí nikdo nevšimne.
Ministr zahraničí může být tvrdý, může být transakční, může odmítat naivitu. Ale ve chvíli, kdy systematicky zlehčuje ústavní pravidla, útočí na občanskou společnost a přepisuje historii vlastního resortu, neprodává realismus. Prodává nedůvěryhodnost. A ta se v diplomacii platí nejdráž.