Naštvaný Okamura se vzteká a vyhrožuje, z vlády ale neodejde. Babiš to ví a spoléhá na to
Koaliční vztek bez koaličních důsledků je jen divadlo. A Tomio Okamura právě hraje svou nejhlasitější, ale nejlevnější scénu.
Obsah článku
Existuje v české politice spolehlivější rituál než rozhořčení SPD, které nikam nevede? Ministr zahraničí Petr Macinka se na summitu NATO v Ankaře přihlásil k programu PURL, tedy k aliančnímu mechanismu financování americké výzbroje pro Ukrajinu. Česko má do něj poslat zhruba sto milionů korun z přesunuté rozpočtové položky ministerstva zahraničí. A Okamura zuří. Zuří veřejně, zuří na sítích, zuří prostřednictvím Foldyny, který nahlas zpochybnil, zda je SPD ještě vůbec součástí koalice. Jenže zuřit a odejít jsou dvě naprosto odlišné věci. A právě v té propasti mezi křikem a činem se odehrává celý příběh dnešní vládní koalice.
Cena vzteku je nulová, cena odchodu obrovská
Okamurův hněv je investice s nulovým rizikem. Stačí otevřít téma na páteční koaliční radě, nechat Foldynu říct pár ostrých vět pro média a čekat, až se zpravodajský cyklus posune dál. Žádná rezignace ministra. Žádné hlasování proti vládnímu návrhu. Žádný dopis o vypovězení koaliční smlouvy. Jen hluk, který má přesvědčit voliče SPD, že jejich strana ve vládě trpí, ale statečně bojuje.
Skutečný odchod by přitom znamenal katastrofu, a to výhradně pro SPD. Post předsedy Sněmovny je opřený o koaliční většinu 108 mandátů. Personální vliv na resortech, o kterém sám Foldyna v lednu otevřeně mluvil, by zmizel přes noc. SPD by se vrátila do protestní role, kde se sice pohodlně křičí, ale o ničem nerozhoduje. Okamura tohle ví. A Babiš to ví taky.
Premiér s pojistkou ve smlouvě
Andrej Babiš nemusí Okamuru uklidňovat, protože nemusí. Koaliční smlouva mu v případě sporu dává procedurální převahu: po neúspěšném dohodovacím řízení rozhoduje premiér tak, aby byla zachována funkčnost vlády. Není to vágní formulace, je to pojistka šitá na míru přesně těmto situacím. Babiš může nechat Macinku jednat, nechat SPD protestovat a pak na koaliční radě klidně konstatovat, že šlo o technické přesměrování staré rozpočtové položky, nikoli o ideologický obrat.
A tady je ta průhledná elegance celého manévru. Macinka mluví o „pozůstalosti“ po Fialově vládě, o penězích, které byly dříve přesunuty z rozpočtu ministerstva obrany do rozpočtu ministerstva zahraničí. Sto milionů korun v kontextu PURL, kde jednotlivé balíky dosahují půl miliardy dolarů a celkový objem přesáhl čtyři miliardy, je částka téměř symbolická. Babiš tak může říct spojencům, že Česko přispívá, a zároveň říct Okamurovi, že nejde o žádnou zásadní změnu kurzu. Obě tvrzení jsou současně pravdivá. A obě jsou současně cynická.
Rétorika pro voliče, ne pro koaliční radu
Položme si jednoduchou otázku: kdyby Okamura skutečně považoval zapojení do PURL za nepřijatelné porušení programového prohlášení, proč by řešením byla páteční koaliční rada, a ne okamžitý odchod? Odpověď je tak zřejmá, že ji ani nemusíme vyslovovat. Ale vyslovme ji přesto: protože cílem není zabránit stu milionům pro Ukrajinu. Cílem je, aby voliči SPD viděli, že se jejich předseda vzteká.
Je to laciný trik, ale funguje. Fungoval v opozici, funguje i ve vládě. Rozdíl je jen v tom, že v opozici Okamura neměl co ztratit. Teď má. A přesně proto je jeho hrozba dutá. Politologové oslovení ČTK to říkají diplomatičtěji: neočekávají rozpad koalice, vidí spíš test soudržnosti SPD. Jenže i ten test má předem známý výsledek. Patnáct poslanců SPD zůstane v koalici, protože alternativa je návrat do bezvýznamnosti.
Kdy by to přestalo být divadlo
Existuje přesný moment, kdy by Babišova kalkulace přestala platit. Ne páteční koaliční rada. Ne Foldynovy výroky pro kamery. Skutečná krize by začala teprve tehdy, kdyby klub SPD jako celek přestal nést klíčová hlasování: rozpočet, daňové zákony, ústavní návrhy. Patnáct hlasů pryč znamená pokles ze 108 na 93, tedy hluboko pod většinu. To je reálná zbraň, ne řečnická otázka v rozhovoru.
Jenže právě proto ji Okamura nepoužije. Použít ji by znamenalo přestat být součástí moci. A to je cena, kterou není ochoten zaplatit. Babiš to chápe instinktivně, protože sám strávil roky budováním pozice, kde moc je důležitější než konzistence. Dva pragmatici se navzájem čtou jako otevřenou knihu.
Asymetrie, která definuje celou koalici
Celý spor o PURL odhaluje něco podstatnějšího než hádku o sto milionů. Odhaluje strukturální nerovnost, která bude definovat zbytek volebního období. ANO s 80 mandáty je gravitační centrum. SPD s 15 poslanci je satelit, který potřebuje oběžnou dráhu víc, než oběžná dráha potřebuje jeho. Okamura může být hlasitý. Může být naštvaný. Může vyhrožovat. Ale dokud jeho hněv nekončí hlasováním proti vládě, je to jen zvuková kulisa k Babišovu premiérování.
Srovnejme to s Fialovou érou: tehdejší vláda do české muniční iniciativy vložila přes 865 milionů korun a veřejně se k tomu hlásila. Babišova koalice v lednu slíbila, že české peníze do podobných projektů nepůjdou. Teď jdou. A SPD s tím nic neudělá, protože udělat něco by znamenalo přijít o všechno.
Okamurův vztek je skutečný. Jeho ochota nést důsledky toho vzteku nikoli.