Vláda si kupuje mladé rodiny: Zvýšený rodičák je jen populistický krok, bez valorizace je to polovičaté řešení
Padesát tisíc navíc zní hezky. Jenže bez automatické valorizace je to dárek, který inflace spolkne dřív, než dítě nastoupí do školky.
Obsah článku
Tohle není prorodinná politika. Tohle je politický kupón s omezenou platností, rozdávaný ve správný čas před správnými volbami. Sněmovna odhlasovala zvýšení rodičovského příspěvku z 350 000 na 400 000 Kč pro děti narozené od 1. ledna 2027, a vládní koalice si za to zatleskala, jako by právě vyřešila demografickou krizi. Nevyřešila. Provedla parametrický zásah do nominální výše dávky a odmítla každý návrh, který by rodičák chránil do budoucna. Výsledek? Stát si ponechal právo příště zase přijít s dalším jednorázovým gestem, až to bude politicky potřeba.
Gesto místo systému
Podstata problému neleží v tom, kolik vláda přidala, ale v tom, jak to udělala. Na stole ležely minimálně dvě konkrétní alternativy. Olga Richterová z Pirátů navrhovala zvýšení na 420 000 Kč s automatickou valorizací podle růstu cen a reálné mzdy. Druhá varianta počítala s navázáním na 20násobek minimální mzdy, což by při současných 22 400 Kč měsíčně znamenalo 448 000 Kč, tedy o 48 tisíc více než vládní návrh. Obě varianty koalice smetla ze stolu. Ne proto, že by byly špatné. Proto, že by jí vzaly budoucí páku.
Automatická valorizace totiž dělá jednu nepříjemnou věc: bere politikům možnost přijít před volbami s velkorysým navýšením a sklízet za to body. Když dávka roste sama podle vzorce, není komu děkovat. A to je pro vládní strany nepřijatelný scénář.
Technicistní výmluva, která neobstojí
Ministr Juchelka ve Sněmovně argumentoval tím, že rodičovský příspěvek se nedá valorizovat „jednoduše jako důchody“, protože jde o flexibilně čerpanou dávku s asi 206 000 domácnostmi ročně. Zní to odborně. Zní to zodpovědně. A je to průhledný manévr. Francie každoročně k 1. dubnu revalorizuje rodinné dávky včetně systému PAJE. Británie upravuje Child Benefit rovněž jednou ročně. Ano, nejde o totožné dávky. Ale princip je identický: stát stanoví vzorec a ten funguje bez ohledu na to, kdo zrovna sedí ve vládě.
Česko si místo toho volí model, ve kterém je každé navýšení politickým aktem. Každé navýšení vyžaduje novelu. Každá novela vyžaduje většinu. A každá většina vyžaduje důvod, proč zrovna teď. Kdo věří, že ten důvod bude vždycky prorodinný, a ne předvolební, ten věří i na jednorožce.
Tvrdý řez na silvestra
Zvlášť cynický je způsob, jakým vláda naložila s přechodným obdobím. Dítě narozené 31. prosince 2026 spadá do starého režimu s 350 000 Kč. Dítě narozené o den později, 1. ledna 2027, získá o padesát tisíc víc. Přímo ve Sněmovně zaznívala kritika tohoto absurdního skoku. Existovaly návrhy posunout účinnost na říjen 2026 nebo promítnout navýšení do nevyčerpané části dávky u rodin, které už čerpají. Neprošlo nic z toho.
Rodiny s dětmi narozenými v letech 2025 a 2026 prostě smůlu mají. Žádný doplatek, žádné přechodné zmírnění. Vláda jim vzkazuje, že se narodily ve špatném roce. To není systémová rodinná politika. To je loterie.
Inflace nepočká na další novelu
I při konzervativní dvouprocentní inflaci klesne reálná hodnota 400 000 Kč za tři roky zhruba na 377 tisíc. Při tříprocentní inflaci na 366 tisíc. Bez zákonného vzorce začne dávka ztrácet kupní sílu okamžitě, jen se to projeví pozvolna, takže to nikdo nepocítí jako jednorázový šok. Přesně na to vláda sází. Až bude pokles dostatečně viditelný, přijde další kabinet s dalším „historickým navýšením“ a celý cirkus se zopakuje.
Kdo z toho profituje? Politici, kteří mohou opakovaně prodávat totéž gesto. Kdo na tom tratí? Rodiny, jejichž finanční plánování závisí na tom, jestli se zrovna blíží volby.
Padesát tisíc navíc je lepší než nic. Ale vydávat jednorázový přílepek za rodinnou politiku je jako lepit prasklou trubku izolační páskou a tvrdit, že jste opravili vodovod.