Další ministr je zralý na rezignaci. Babišovi se vláda hroutí pod rukama
Kabinet, který nedokáže pohlídat ani vlastní jednací sál, nemá morální právo hlídat zemi.
Obsah článku
Vláda, která neumí pohlídat metr čtvereční vlastního jednacího stolu, nemá morální právo hlídat cokoliv většího. AI záznamník ministra Šťastného ležel měsíce v srdci české exekutivy, aniž to kohokoliv znepokojilo — a to je horší než samotná kauza. Ukazuje kabinet, který ztratil základní instinkt sebezáchovy.
Ministr, který ztratil gadget a našel Watergate
Když se 10. července veřejnost dozvěděla, že v srdci české exekutivy leželo od ledna soukromé nahrávací zařízení, Šťastný zareagoval po svém. Na síti X prohlásil, že jde o jeho „obyčejný AI záznamník“, který před měsíci ztratil, a celou věc orámoval jako „novou aféru Watergate“. Ironie místo omluvy, vtípek místo vysvětlení. Průhledný manévr člověka, který doufá, že smích přehluší otázky. Jenže otázky zůstávají a jsou nepříjemné. Proč ministr vůbec nosil do nejcitlivější místnosti státu soukromé zařízení schopné nahrávat a synchronizovat data do cloudu? Proč po ztrátě neinformoval vedení Úřadu vlády, přestože jeho asistent a řidič zařízení hledali? A proč si myslí, že stačí mávnout rukou?
Jednací řád vlády výslovně stanoví, že oficiální zvukový záznam pořizují pouze dvě zařízení umístěná přímo v místnosti a přístup k nim mají jen pověření pracovníci. Z uzavřených či utajovaných částí jednání se záznam nepořizuje vůbec. Šťastného Plaud Note není vládní technika. Je to komerční produkt, který při přepisu odesílá data na servery a jehož cloudová funkce uchovává kopie, dokud je uživatel ručně nesmaže. V kanceláři novináře neškodný pomocník. V jednacím sále vlády bezpečnostní riziko.
Úřad vlády: šuplík jako bezpečnostní protokol
Selhání ministra je ale jen polovina příběhu. Ta druhá, možná horší, patří Úřadu vlády. Zařízení bylo nalezeno 22. ledna 2026. Nebylo ukryté, nebylo zapnuté, leželo v místnosti jako zapomenutý deštník. A přesně tak s ním bylo naloženo. Někdo ho uschoval do šuplíku. Ochranná služba policie se nedozvěděla nic. Tajné služby se nedozvěděly nic. Forenzní analýza obsahu nebyla zveřejněna a podle dostupných informací ani provedena způsobem, který by odpovídal závažnosti nálezu. IT a bezpečnostní oddělení zařízení „vyhodnotily jako neproblematické“, protože bylo vypnuté a působilo jako ztráta.
Srovnejme to s reakcemi jinde. V Polsku v květnu 2024 ochranná služba po nálezu elektroniky v místnosti určené pro jednání vlády okamžitě zasáhla, zařízení demontovala a spustila vyšetřování. V Británii vláda letos v červnu potvrdila, že po podobném nálezu věc řeší příslušné složky. Český Úřad vlády zvolil cestu šuplíku a ticha. Pět a půl měsíce ticha, než se případ dostal na veřejnost. To není opatrnost. To je politická fikce bezpečnosti.
Třetí v řadě: systém, ne náhoda
Kdyby šlo o izolovaný přešlap jednoho nepozorného ministra, dalo by se to odbýt. Jenže Šťastný je třetí v řadě. V únoru Petr Macinka veřejně prohlašoval, že bude ignorovat prezidenta, a rezignaci odmítl. V červnu čelil výzvám k odchodu ministr obrany Jaromír Zůna po otevřeném rozkolu kolem volby náčelníka generálního štábu. A teď Šťastný s nahrávacím zařízením v sále, kde se projednávají i neveřejná usnesení.
Tři ministři, tři odlišné kauzy, jeden společný jmenovatel: Andrej Babiš nedokáže disciplinovat vlastní kabinet. O Macinkových SMS prý předem nevěděl. Že nalezené zařízení patří jeho ministrovi, Úřad vlády měsíce nepoznal. Zůna šel veřejně proti nominaci člověka, s nímž má jako šéf obrany denně spolupracovat. Nejde o parlamentní krizi ani o hrozbu předčasných voleb. Vláda dál zasedá, projednává agendu, hlasuje. Ale formální fungování není totéž co vládnutí. Kabinet, v němž si každý ministr dělá, co chce, a premiér se o tom dozvídá z médií, je kabinet jen podle jmenného seznamu.
Skandál není v gadgetu, ale v banalizaci
Řečnická otázka na závěr nepomůže, protože odpověď je zřejmá. Skutečný problém nikdy nebyl v tom, že existují chytré diktafony. Problém je v tom, že se v nejstřeženější místnosti české exekutivy nález takového zařízení stal administrativní banalitou. Šťastný to zlehčil vtipem. Úřad vlády to schoval do šuplíku. A Babiš? Ten zatím mlčí, což je v kontextu posledního půlroku jeho nejkonzistentnější reakce. Laciný trik s ironií možná funguje na sociálních sítích, ale důvěra ve stát se buduje jinde a jinak.
Vláda, která neumí pohlídat metr čtvereční vlastního jednacího stolu, těžko přesvědčí kohokoliv, že pohlídá cokoliv většího.