Kdo platil vyšší daně, dostane vyšší důchod? Omyl. Důchodová matematika podle Babišovy vlády funguje jinak
Český důchodový systém nikdy nebyl spořicí účet. Kdo si to myslí, bude zklamán, a kdo to ví, má důvod se zlobit.
Obsah článku
Představa, že za každou korunu odvedenou na sociálním pojištění jednou dostanete přiměřenou penzi, je jednou z nejhouževnatějších politických fikcí české veřejné debaty. Není to chyba v kalkulačce. Je to záměr. Stát vědomě a systematicky tlumí návratnost vyšších příjmů ve prospěch těch, kdo vydělávali méně. Můžete s tím souhlasit, můžete zuřit, ale nemůžete předstírat, že jde o překvapení. Redukční vzorec je v zákoně černé na bílém a jeho logika je brutálně jednoduchá: čím víc jste vydělávali, tím menší podíl z toho v důchodu uvidíte.
Solidarita jako princip, ne jako vedlejší efekt
Celá architektura českého I. pilíře stojí na jednom politickém rozhodnutí: důchod není odměna za produktivitu, ale pojistka proti chudobě ve stáří. Pevná základní výměra 4 900 Kč měsíčně je pro všechny stejná, ať jste celý život dřeli za minimální mzdu, nebo pobírali manažerský plat. Procentní výměra se pak počítá z výpočtového základu, kde se příjmy do 21 546 Kč započítají z 99 %, mezi 21 546 a 195 868 Kč už jen z 26 % a nad touto hranicí z nula procent. Přečtěte si to ještě jednou. Nula. Každá koruna nad zhruba 196 tisíc měsíčně je pro výpočet důchodu neviditelná.
Tohle není žádný laciný trik zavedený narychlo. Je to konstrukční princip, který v českém systému existuje dekády a který reforma schválená v prosinci 2024 ještě posílila. A tady se dostáváme k jádru současného zmatku.
A tady se skrývá ta nejelegantnější lež české penzijní politiky. Žádný politik vám v kampani neřekne: „Víte, my vám ty odvody bereme, ale za každou korunu nad 21 546 korun měsíčně vám je vrátíme jen z čtvrtiny.“ Místo toho uslyšíte o zasloužených důchodech a odměně za celoživotní práci. Realita zákona je brutálnější: systém čerpá z každé koruny vaší práce 28 % — zaměstnanec 6,5 %, zaměstnavatel 21,5 % — ale zpátky vám vrátí proporcionálně jen tu první část. Zbytek přerozdělí. Na solidaritě není nic špatného — ale je hodně špatného předstírat, že to tak není.
Čí je to vlastně reforma?
Připisovat tuto matematiku Babišovi je buď neznalost, nebo průhledný manévr — záleží na tom, kdo to dělá a proč. Klíčové parametry účinné od 1. ledna 2026 schválila Fialova vláda: snížení sazby za rok pojištění z 1,5 % na 1,495 %, snížení zápočtu první redukční hranice ze 100 % na 99 %. Babišova vláda tento balík tiše převzala.
Co Babišova vláda skutečně udělala? V květnu 2026 prosadila návrat minimálního vyměřovacího základu OSVČ z 40 % zpět na 35 % průměrné mzdy. Jinými slovy: ve stejné debatě o spravedlnosti a zásluhovosti jedněm stát tlumí penzi a druhým snižuje povinné odvody. Kdo v tom vidí konzistentní politiku, ať se přihlásí.
Vzpomenout si, že by Babiš v kampani říkal: „Zavedeme OSVČ nižší základ pojistného, ale váš důchod za to zaplatí“ — to se nedaří. Přitom logika je přímočará: nižší minimální základ pojistného OSVČ znamená méně peněz v průběžném systému a větší tlak na parametry ostatních. To je aritmetika, ne ideologie. A přesto jsme ve světě, kde totéž hnutí mluví o spravedlivých důchodech a zároveň snižuje minimální základ pojistného OSVČ zpět na 35 % průměrné mzdy. Pokud tohle není politická fikce, pak ten pojem nemá smysl.
Koruny místo hesel
Přestaňme mluvit v procentech a podívejme se na reálné peníze. Při 45 letech pojištění a sazbě 1,495 % za rok vychází podle aktuálního vzorce ČSSZ následující modelový důchod:
- Průměrná mzda (48 967 Kč): starobní důchod zhruba 24 000 Kč měsíčně.
- 1,5násobek průměru (cca 73 450 Kč): důchod asi 28 300 Kč.
- Dvojnásobek průměru (cca 97 930 Kč): důchod asi 32 600 Kč.
Člověk, který celý život vydělával dvakrát tolik, dostane v penzi jen o 8 600 Kč víc. To je rozdíl 36 % v důchodu při stoprocentním rozdílu v příjmu. A OECD potvrzuje, že Česko patří v tomto ohledu k nejsolidárnějším systémům v Evropě: náhradový poměr u poloviny průměrné mzdy dosahuje téměř 90 %, u dvojnásobku průměru klesá pod 42 %. Kdo si myslí, že vyšší odvody automaticky znamenají proporcionálně vyšší penzi, žije v paralelní realitě.
Tohle číslo si zapamatujte: 36 %. O 36 % vyšší důchod za dvojnásobný celoživotní příspěvek. Žádná banka, žádný investiční fond by vám takový produkt otevřeně neprodal. Stát ho prodává jako pojistný systém a spoléhá na to, že jste příliš unaveni, abyste to spočítali. A pak mluví o zasloužených důchodech.
Cena za solidaritu a co s ní
Můžeme se hádat, jestli je taková míra přerozdělení spravedlivá. Podle nás je legitimní se ptát, proč by člověk, který do systému čtyřicet let odváděl dvojnásobek, měl v penzi dostat jen o třetinu víc. Ale stejně legitimní je připomenout, že bez této solidarity by statisíce lidí s nízkými příjmy žily ve stáří v absolutní bídě. Spor není technický. Je hluboce politický.
A tady nastupuje politická zbabělost, která celou debatu deformuje. Každá strana mluví o zasloužených důchodech. Žádná není ochotná říct nahlas: pokud chceme vyšší návratnost pro střední třídu, musíme vzít peníze od těch nejslabších. Protože to by bylo upřímné. A upřímnost v penzijní politice se nevyplatí. Mnohem pohodlnější je udržovat mlhu dostatečně hustou, aby nikdo neviděl, co se pod ní přerozděluje.
Co je ale neomluvitelné, je předstírání, že systém funguje jinak, než jak funguje. Politici všech stran rádi mluví o „zasloužených důchodech“ a „spravedlivé odměně za celoživotní práci“, protože to zní dobře v kampani. Realita zákona je jiná: stát chrání slabší a cenou za to je nízká návratnost pro střední a vyšší příjmy. Kdo to chce změnit, musí říct nahlas, komu vezme. Kdo to nechce říct, ať aspoň přestane slibovat něco, co zákon neumožňuje.
Praktický závěr je prostý. Od příjmů kolem průměrné mzdy výš dává smysl nespoléhat na stát a řešit vlastní zajištění, ať už přes dlouhodobý investiční produkt, doplňkové penzijní spoření, nebo jiné nástroje. Státní důchod vám zajistí přežití. Důstojný život ve stáří si budete muset zařídit sami.