Babišovy sliby a jejich plnění: Na většinu voliči jen marně čekají, a není jisté, zda se dočkají
Půl roku u moci a nejviditelnější sliby pro české domácnosti zůstávají z většiny na papíře, v legislativním procesu nebo odložené na příští rok.
Obsah článku
Andrej Babiš ovládl volby 2025 programem, který zněl jako nákupní seznam pro každou českou rodinu: levnější energie, důchod v 65, vyšší rodičák, slevy na jízdné, dostupné bydlení, konec koncesionářských poplatků. Každý bod byl formulován tak, aby si ho volič dokázal přeložit do korun na účtu. Jenže právě v tom spočívá politická fikce, na které hnutí ANO staví už třetí volební cyklus po sobě. Sliby fungují jako okamžitý emocionální zásah. Jejich doručení je ale konstruováno tak, aby se dalo odkládat měsíce i roky, aniž by se narativ zhroutil.
Katalog čekání: co mělo být a co je
Projděme si ty nejhlasitější závazky z volebního programu ANO a podívejme se, kde stojí k červenci 2026. Důchodový věk 65 let je stále jen sněmovní tisk procházející legislativním procesem. Sedmdesátipětiprocentní slevy na jízdném pro studenty a seniory? Sám vládní tábor ve Sněmovně přiznal, že mají platit „od příštího roku“. Zrušení koncesionářských poplatků vláda schválila jako návrh zákona teprve 15. června 2026. Vyšší platba státu za státní pojištěnce má podle vlastního vládního harmonogramu přijít až od ledna 2027. Rodičovský příspěvek 400 000 korun se projednává. Dostupné bydlení a kratší čekací doby u lékařů existují zatím jako směr, ne jako hotový balík.
Co tedy reálně funguje? Vláda může ukázat na zrušení poplatku za obnovitelné zdroje, což je dílčí úleva na energetické faktuře. To je ale spíš drobnost než ten velký, systémový zásah, který kampaň slibovala. Zbytek je buď ve Sněmovně, v rozpočtovém plánu na příští rok, nebo podmíněný vyjednáváním v Bruselu. A přesto si vláda 9. července 2026 veřejně pogratulovala, že programové prohlášení „úspěšně plní“. Odvaha té formulace by zasloužila vlastní komentář.
Systém, který se opakuje, není náhoda
Kdo sledoval Babišovu druhou vládu, vidí identický vzorec. Podle nezávislé analýzy Demagogu z 50 sledovaných slibů tehdejší kabinet splnil 22, částečně splnil 13 a porušil 15. Ani tehdy nešlo o model bleskového a kompletního doručení. Šlo o průběžné prodávání dílčích kroků jako velkých vítězství, zatímco ty nejambicióznější závazky tiše stárly v šuplíku.
A právě tady je jádro problému. Nejde o to, že by Babiš sliby „nemyslel vážně“ v nějakém triviálním smyslu. Jde o to, že jeho politický model je postaven na slibech, které jsou záměrně formulovány jako jednoduchý, okamžitý zásah do peněženky, přestože jejich realizace vyžaduje legislativní proces, rozpočtové krytí nebo souhlas Evropské unie. Slib funguje v kampani. Odpovědnost za výsledek se dá roky přesouvat na Sněmovnu, na Brusel, na „dědictví Fialovy vlády“. A volič mezitím žije v jakémsi permanentním příslibu, který nikdy úplně nezmizí, ale také nikdy úplně nedorazí.
Není to jen Babiš, ale Babiš to dělá nejlépe
Bylo by intelektuálně nepoctivé tvrdit, že nesplněné sliby jsou výhradně Babišův patent. Fialova vláda podle Demagogu splnila 16 z 50 sledovaných závazků a 20 porušila. Sobotkův kabinet na tom byl lépe s 51 procenty splněných verifikovatelných slibů. Česká politika má v plnění slibů různé výkony, nikoli jeden standard.
Rozdíl ale není v tom, kolik toho kdo splní. Rozdíl je v tom, jak agresivně dokáže politik mezitím neplnění prodat jako proces plnění. A v tomto ohledu je Babiš v české politice bez konkurence. Kombinace jednoduchých, zapamatovatelných hesel s průběžným přesouváním viny na vnějšího nepřítele vytváří teflonovou vrstvu, na které kritika klouže. Řečnická otázka: kolikrát jste slyšeli „za Fialy to bylo horší“ jako odpověď na dotaz, proč konkrétní slib ještě neplatí?
Proč to voličům stačí
Část odpovědi je prostá. Babiš nepotřebuje splnit všechno. Stačí mu splnit dost na to, aby si průměrný volič odnesl pocit, že „něco z toho přece jen udělal“. Dvacet dva splněných slibů z padesáti za celý mandát není skvělé skóre, ale není to ani nula. Je to přesně ta šedá zóna, ve které se dá politicky přežít. A pokud k tomu přidáte jeden nebo dva hmatatelné výsledky ročně, máte narativ, který drží.
Většinová vláda s důvěrou Sněmovny přitom nemůže svalovat odpovědnost na koaliční partnery tak snadno jako menšinový kabinet. Přesto to funguje, protože emocionální účinek slibu přetrvává déle než racionální vyhodnocení jeho splnění. Volič si pamatuje, co mu bylo slíbeno. Málokdy si ověřuje, jestli to platí.
Filtr pro ty, kdo chtějí vidět jasně
Kdo chce rozlišit reálný závazek od politického sloganu, může použít jednoduchý test. Existuje už konkrétní sněmovní tisk, nebo jen tisková konference? Je účinnost letos, nebo až od příštího roku? Závisí slib na Bruselu, nebo ho lze prosadit čistě českým zákonem? Má rozpočtové krytí, nebo jen „politickou vůli“? Hlásí vláda měřitelný výsledek, nebo jen „pracujeme na tom“?
Tímto filtrem dnes procházejí lépe dílčí energetická opatření než velké sliby o bydlení, zdravotnictví nebo evropských regulacích. A právě ty velké sliby byly tím, co voliče přivedlo k urnám.
Babišův politický stroj nefunguje navzdory nesplněným slibům. Funguje díky nim. Dokud slib existuje jako příslib, drží voliče v očekávání. A očekávání je v politice cennější než splněný závazek, protože splněný slib přestává být důvodem k loajalitě. Nesplněný slib, který „se blíží“, je důvod přijít znovu.