SPD a koaliční revoluce? Velká slova, ale skutek utek. Okamura se tiše stáhl, za odchod vlády mu to nestojí
Tomio Okamura si z koaličního partnerství udělal divadelní kulisu, před kterou se dá výhružně gestikulovat, aniž by člověk musel opustit jeviště.
Obsah článku
Celý červencový spor kolem českého příspěvku do natovského programu PURL pro Ukrajinu je učebnicovou ukázkou politické fikce, kterou SPD pěstuje od vstupu do vlády. Strana, jež svou identitu postavila na nekompromisním odmítání jakékoli vojenské pomoci Kyjevu, dostala příležitost dokázat, že to myslí vážně. Ministr Petr Macinka poslal zhruba 140 milionů korun do aliančního mechanismu na zbraně. Okamura „zásadně nesouhlasil“, slíbil otevřít věc na koaliční radě a rámoval ji jako porušení programového prohlášení vlády. A pak? Pak se sešel s Babišem, vyslechl, že peníze jsou nevratné, a odešel s požadavkem, aby ho příště někdo předem informoval. Revoluce skončila žádostí o lepší e-mailovou komunikaci.
Anatomie ústupu, který se tváří jako vítězství
Každý koaliční konflikt SPD má stejnou dramaturgii: první dějství plné rozhořčení, druhé dějství plné jednání za zavřenými dveřmi, třetí dějství plné tichého přijetí reality. V červenci 2026 se tenhle scénář odehrál během čtyř dnů. V pondělí 7. července Okamura prská do kamer. Ve středu Macinka klidně vysvětluje, že šlo o přesměrování mandatorního výdaje. V pátek 10. července se místo avizované koaliční rady koná užší schůzka ve Sněmovně, trvá asi hodinu a půl a výsledek je přesně takový, jaký si cynický pozorovatel tipne: nic se nevrátí, nic se nepotrestá, nikdo neodejde.
A kdo si myslí, že jde o jednorázový přešlap, nechť se podívá o půl roku zpátky. V lednu 2026 Babiš oznámil pokračování muniční iniciativy po dohodě s koaličními partnery. SPD mluvila o kompromisu. A 15. ledna vláda získala všech 108 koaličních hlasů důvěry. Vzorec je identický. Hluk, jednání, ústup, loajalita.
Programové prohlášení jako gumový paragraf
Okamurův hlavní argument zněl, že Macinkův krok porušuje programové prohlášení vlády. Jenže ten dokument neříká, že Česko nesmí v žádné podobě podpořit Ukrajinu. Říká, že vláda bude podporovat diplomatické kroky k ukončení války. To je formulace záměrně vágní, dostatečně pružná na to, aby pod ni šlo schovat jak odmítnutí sedmdesátimiliardového balíku, tak tiché poslání sta čtyřiceti milionů do aliančního fondu. Okamura to ví. Babiš to ví. A právě proto je celý spor průhledný manévr: nejde o principy, jde o to, kdo smí definovat šedou zónu.
Mimochodem, tentýž Macinka v lednu 2026 navštívil Kyjev a jednal o bezpečnostních zárukách i dronové spolupráci. Vláda, v níž SPD sedí, tedy reálně dělá věci, které by opoziční Okamura označil za zradu národních zájmů. Vládní Okamura je označí za komunikační nedorozumění.
Proč SPD nikdy nepřekročí hranici
Odpověď je prostá a nemá nic společného s Ukrajinou. SPD drží předsedu Poslanecké sněmovny, podílí se na vládním programu a má přímý vliv na legislativu. Odchod z koalice by znamenal ztrátu všeho najednou. A za co? Za 140 milionů korun v programu, kde spojenci přislíbili přes 150 miliard? To je jako opustit banket kvůli špatnému dochucení polévky.
Skutečné páky by existovaly. SPD mohla svázat spor s konkrétním sněmovním hlasováním. Mohla žádat personální odpovědnost ministra. Mohla pohrozit odchodem z vlády a být ochotná tu hrozbu nést. Nic z toho neudělala. Protože každá z těchto variant by měla reálnou politickou cenu, a Okamura platit nechce.
Laciný trik s expirací
Nejelegantnější na celém modelu je jeho opakovatelnost. SPD si může dovolit vyvolat „krizi“ kolem každého dalšího kroku směrem k Ukrajině, protože ví, že výsledek bude vždy stejný: verbální vymezení, tiché přijetí, pokračování ve vládě. Pro jádrového voliče to vypadá jako boj. Pro koaličního partnera to nestojí víc než hodinovou schůzku. A pro Okamuru je to bezriziková investice do image nesouhlasu.
Jenže i laciné triky mají svou cenu. Květnový model Medianu ukazuje SPD na 6,5 procenta. Těsně nad hranicí přežití. Každý další cyklus „bouře ve sklenici vody“ zvyšuje riziko, že širší protestní volič přestane věřit, že Okamurova nekompromisnost je cokoli víc než politická fikce pro koaliční provoz.
Strana, která dvakrát za půl roku vyhrožovala a dvakrát ustoupila, nemá problém s komunikací. Má problém s důvěryhodností.