Pavel a Babiš po Ankaře: Nevyhrál ani jeden, oba ale summit využili pro svoji kampaň. Za peníze z našich daní
Česká diplomacie v Ankaře nepřinesla žádný měřitelný průlom. Přinesla dvě letadla, dvě tiskovky a dvě verze téhož příběhu: já jsem ten státník.
Obsah článku
Z ankarského summitu si Česko přivezlo dvě letadla, dvě tiskové konference a dva narativy — každý pro jiné domácí publikum. Žádný měřitelný diplomatický výsledek, žádná bilaterální dohoda, žádná česká vlajka u konkrétního aliančního závazku. Babiš prodával příběh, že řídí stát. Pavel prodával příběh, že stát chrání. Ani jeden neprodával to, co by skutečný státník přivézt měl: co Česko v Ankaře konkrétně získalo.
Dva stroje, jedna země, nula průlomů
Přiznejme si nepříjemnou věc: z oficiální deklarace summitu není česká stopa samostatně čitelná. Žádná nová bilaterální dohoda, žádná výjimka, žádný zvláštní český diplomatický zisk. Aliance ohlásila 139 miliard dolarů nových evropských investic, 70 miliard eur pomoci Ukrajině, 27 miliard eur do palivové infrastruktury. Velká čísla, velké závazky. Ale česká vlajka u žádného z nich nevisí samostatně.
Co si Babiš přivezl? Hlavně domácí titulek: příští rok zvýšíme obranný rozpočet o 36 miliard korun a dosáhneme dvou procent HDP. Co si přivezl Pavel? Potvrzení, že je bezpečnostní autorita, která „musela být u toho“. Ani jedno z toho není diplomatický výsledek. Obojí je kampaňový materiál zabalený do protokolární celofánové fólie.
Průhledný manévr obou stran
Babišova strategie byla vertikální. Já řídím stát, já vedu delegaci, já jednám s partnery, já přivážím konkrétní číslo. Tisková zpráva Úřadu vlády čte jako předvolební leták: bilaterální schůzky, projev, slib rozpočtového navýšení. Žádná zmínka o tom, co Česko v Ankaře skutečně vyjednalo nad rámec toho, co by se stalo i bez naší přítomnosti.
Pavelova strategie byla horizontální. Já reprezentuji stát, já mám mezinárodní kontakty, já mluvím s Ruttem a Zelenským, já varuji národ, že bez plnění závazků budeme „černá ovce“ Aliance. Hrad vypíchl účast na obou hlavních částech summitu, jako by samotná přítomnost v sále byla výsledkem. A v jistém smyslu byla, protože si ji musel vybojovat u Ústavního soudu.
Řečnická otázka, která se nabízí: pokud je největším úspěchem české účasti na summitu NATO to, že tam prezident vůbec směl jet, co to vypovídá o stavu naší zahraniční politiky?
Ústavní spor jako politická fikce
Celý ankarský příběh by nedával smysl bez jednoho klíčového data. Ještě v červenci 2024 vláda zcela standardně schválila vyslání delegace na washingtonský summit NATO vedené prezidentem Pavlem. Žádný spor, žádné předběžné opatření, žádné druhé letadlo. O dva roky později se totéž stalo předmětem kompetenčního řízení u Ústavního soudu.
Co se změnilo? Ne ústava. Ne pravidla NATO. Změnila se domácí mocenská konstelace. Babiš jako premiér nechtěl přenechat mezinárodní jeviště prezidentovi, Pavel nechtěl být vyškrtnut z role, kterou považuje za svou. Výsledkem je precedens, který nemá v české historii obdobu: dvě oddělené státní výpravy na jednu aliační akci, každá s vlastní logistikou, vlastním letadlem, vlastním komunikačním štábem. A obě hrazené z veřejných prostředků.
Účet, který nikdo nepředložil
Tady narážíme na nejcyničtější detail celé kauzy. Přesnou sumu obou cest k dnešnímu dni nikdo nezveřejnil. Víme, že vláda schválila prezidentovi samostatný letecký speciál do Ankary a zpět. Víme, že premiérova delegace cestovala s vlastním doprovodem. Let, ubytování, bezpečnost, diety, protokolární náklady. Dvě paralelní mise místo jedné.
Podle metodiky ÚDHPSH nelze státní zdroje bezúplatně využívat k volební kampani. Pokud se výkon funkce a kampaňový profit překrývají, má být hodnota takového benefitu vykázána. Stalo se to? Pochopitelně ne. Protože v české politice platí nepsané pravidlo: čím dražší představení, tím menší chuť ukázat vstupenky.
Laciný trik s drahými kulisami
Oba muži udělali v Ankaře totéž. Vzali reálný summit s reálnou agendou a proměnili ho v kulisu pro domácí publikum. Babiš prodával příběh „já řídím stát“. Pavel prodával příběh „já chráním stát“. Žádný z nich neprodával příběh „tady je, co jsme pro Česko konkrétně získali“.
A v tom je jádro problému. Nejde o to, že by summit NATO byl zbytečný. Naopak, alianční závazky jsou pro českou bezpečnost zásadní. Jde o to, že dva nejvyšší ústavní činitelé dokázali z jedné z nejdůležitějších mezinárodních akcí roku vyrobit především materiál pro svůj Instagram, své tiskové konference a své voliče. Za peníze, které jim nepatří.
Ankara nebyla diplomatická mise. Byla to státem financovaná dvojitá premiéra jednoho a téhož představení: kdo vypadá víc jako státník. Odpověď je prostá. Ani jeden.