Babiš cítí, že na Pavla nemá. Nechce znovu prohrát, proto zbaběle ani nestaví prezidentského kandidáta
Andrej Babiš právě předvedl nejprůhlednější politický ústup za celé své premiérské období. V lednu sliboval společného kandidáta na Hrad, v červenci už nikoho nehledá.
Obsah článku
Kdo si pamatuje lednový sněm ANO, slyšel jasný závazek: koalice ANO, SPD a Motoristů má nabídnout společného prezidentského kandidáta, debata má začít na začátku roku 2027, kandidát má být osobnost, která spojuje. O půl roku později Babiš v rozhovoru pro iDNES říká pravý opak: „My nechceme hledat žádného kandidáta.“ Prezident prý má být občanský kandidát, kterého si vyberou lidé sami. Krásná demokratická fráze. A dokonalý únikový manévr člověka, který ví, že by v přímém souboji s Petrem Pavlem opět prohrál.
Aritmetika, která se nedá přeřečnit
Čísla jsou neúprosná a Babiš je zná líp než kdokoli jiný. V lednu 2023 ho Pavel porazil poměrem 58,32 % ku 41,67 %, tedy o víc než šestnáct a půl procentního bodu. To není těsná prohra, kterou lze svést na smůlu nebo špatnou kampaň. To je drtivý verdikt voličů. A od té doby se Pavlova pozice nezhoršila, naopak. CVVM mu v lednu 2026 naměřilo důvěru 62 %, zatímco Babišovi alespoň polovina veřejnosti nedůvěřuje. V květnovém výzkumu STEM/MARK dominoval Pavel jako spontánně nejčastěji jmenované jméno pro rok 2028. Babiš figuroval až s výrazným odstupem. Kdo umí počítat, ten do takového souboje dobrovolně neposílá svého člověka. A už vůbec ne sebe.
Rétorika místo strategie
Všimněte si té zvláštní choreografie. Babiš stupňuje útoky na Pavla, nazývá ho lídrem opozice, vyčítá mu proevropské postoje, tvrdí, že prezident sabotuje vládu. Zároveň ale odmítá postavit proti němu kohokoliv konkrétního. To je jako boxer, který soupeři nadává z tribuny, ale do ringu odmítá vstoupit. Proč by to dělal někdo, kdo věří, že může vyhrát?
Odpověď je prostá. Prohra koaličního kandidáta s úřadujícím prezidentem by nebyla jen volební statistikou. Byla by veřejným důkazem, že Babišův politický tábor nedokáže obsadit nejvyšší ústavní funkci ani na druhý pokus. A to je pro premiéra, jehož celý příběh stojí na obrazu vítěze, nepřijatelný scénář. Snazší je prohlásit, že žádného kandidáta nehledáte, a tvářit se, že to tak bylo vždycky.
Koaliční partneři jako statisté
Nejpikantnější na celém obratu je, co udělal svým vlastním spojencům. Tomio Okamura v lednu nadšeně psal o kandidátovi, který „spojí hlasy zdravého rozumu“. Petr Macinka z Motoristů říkal, že společný kandidát „dává smysl“. Oba se veřejně přihlásili k projektu, který jim šéf koalice právě sebral zpod nohou. Bez konzultace, bez vysvětlení, jedním rozhovorem. SPD a Motoristé se tak ocitají v roli, kterou v Babišově orbitu znají všichni menší partneři: mohou přikyvovat, ale nesmějí očekávat, že jejich souhlas něco znamená.
Ankara jako zrcadlo
Babišův ústup od prezidentského kandidáta nelze číst izolovaně. Probíhá souběžně s ústavním konfliktem, který spor s Pavlem posunul na úplně jinou úroveň. Když se v červnu řešilo, kdo pojede na summit NATO do Ankary, musel zasáhnout Ústavní soud předběžným opatřením, aby prezidentovi účast vůbec umožnil. Nakonec tam byli oba. Ale samotný fakt, že o zastupování České republiky na aliančním summitu musela rozhodovat ústavní autorita, ukazuje, jak daleko ten spor zašel. Babiš Pavla veřejně degraduje na opozičního politika, jenže ústava v článku 63 jasně říká, že prezident zastupuje stát navenek. To není Pavlova interpretace. To je litera zákona.
A právě tady se obě roviny protínají. Babiš vede proti Pavlovi rétorickou válku, ale odmítá ji převést do jediného souboje, který by mohl definitivně rozhodnout, kdo z nich má silnější mandát od občanů. Protože ví, jak by dopadl.
Premiér, který ovládá Sněmovnu, vládu i koaliční partnery, se bojí jediného člověka v české politice. A místo aby to přiznal, předstírá, že o Hrad nikdy nešlo.