Slibovaný odchod do důchodu v 65 letech narazil na realitu. Babiš slibuje nesplnitelné, a lidi mu na to zase skočili
Číslo 65 je nejúčinnější volební nálepka poslední dekády. Stojí na ní kariéry, ne důchody.
Obsah článku
Andrej Babiš zvládl prodat jednoduché číslo milionům lidí, kteří se bojí stáří, a přitom sám ví, že jeho vlastní vláda ho odsunula na neurčito. V programovém prohlášení z ledna 2026 stojí černé na bílém: „Zastropujeme věk odchodu do důchodu na 65 letech.“ O dva měsíce později ministr Juchelka na tripartitě oznámil, že strop nepůjde do první důchodové novely, ale až do druhé vlny s nejasným výhledem na rok 2028. Slib tedy žije na papíře, ale v reálném legislativním plánu dostal červenou. A přesně takhle funguje politická fikce: řeknete to nahlas, napíšete to do dokumentu a pak to potichu přesunete za horizont, kde se na to zapomene.
Laciný trik s expirací za třicet let
Celý manévr stojí na jednom průhledném předpokladu: že voliči nebudou počítat. Kdo si dá tu práci a otevře tabulku České správy sociálního zabezpečení, zjistí, že ročník 1965 má důchodový věk stále 65 let. Ročník 1966 už 65 let a měsíc. Ročník 1973 pětašedesát let a osm měsíců. A kdo se narodil po roce 1988? Toho čeká sedmašedesátka.
První reálný dopad stropu by se tedy projevil nejdříve kolem roku 2031. Dnešním padesátníkům, šedesátníkům, natož současným důchodcům slib nepřinese vůbec nic. Nula. Babiš ale neprodává budoucí účetní tabulku. Prodává pocit, že se o vás někdo postará. A pocit nepotřebuje datum účinnosti.
Účet, který zaplatí někdo jiný
Tady se z politického divadla stává fiskální hazard. Podklad MPSV pro tripartitu, který citovala ČTK, vyčísluje cenu stropu na 65 letech: 2,2 miliardy korun ročně navíc v roce 2030. To zní zvládnutelně. Jenže pak přijde rok 2040 a 57,6 miliardy. Rok 2050 a 128,7 miliardy. Rok 2060 a 190,7 miliardy korun ročně. Každý rok. Navždy.
Proč tak strmý nárůst? Protože Husákovy děti, ty nejsilnější ročníky v české historii, začnou masově odcházet do penze na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Podíl lidí v produktivním věku má klesnout ze 70 % na necelých 56 % v roce 2050. Index ekonomické závislosti vyskočí ze 45 na 79 závislých osob na sto pracujících. A do toho chce Babiš poslat lidi do důchodu dřív, než by museli.
Kdo to zaplatí? Ne on. Ne jeho vláda. Zaplatí to generace, která dnes chodí na střední školu. Zaplatí to vyššími odvody, vyšším dluhem, horšími veřejnými službami. Ale to je přece za třicet let, a za třicet let se volby nevyhrávají.
Celá Evropa jde opačným směrem
Zvláštní je, jak izolovaně český slib vypadá v evropském kontextu. Podle OECD míří budoucí důchodový věk v Dánsku, Estonsku, Itálii, Nizozemsku a Švédsku k sedmdesátce nebo výš. Česko samo přijalo v roce 2024 reformu, která počítá se 67 lety do roku 2056. Evropská komise tuto reformu výslovně pochválila s tím, že brzdí růst penzijních výdajů o 1,9 procentního bodu HDP.
A teď si představte tu scénu: Brusel oceňuje českou reformu, OECD ukazuje, že celý kontinent zvyšuje věk odchodu, a český premiér stojí před kamerami a slibuje přesný opak. Není to odvaha. Je to kalkul. Babiš ví, že voliči nečtou zprávy Evropské komise. Čtou billboardy.
Zpráva MPSV o stavu důchodového systému přitom obsahuje jednu zdrcující tabulku: pokud by se důchodový věk nastavoval tak, aby lidé trávili v penzi přibližně čtvrtinu života, vychází u ročníku 1970 věk 65,3 roku a u ročníku 1999 už 68 let. Fixace na pětašedesátce tedy nejde jen proti evropskému trendu. Jde proti české demografii.
Proč na to lidi pořád skáčou
Řečnická otázka, která si zaslouží upřímnou odpověď: protože strach ze stáří je silnější než jakákoli tabulka. Důchod je pro většinu Čechů oblast hluboké nejistoty. Nevědí, kolik budou brát. Nevědí, jestli jim to bude stačit. Nevědí, jestli se pravidla zase nezmění. Do téhle mlhy přijde někdo a řekne: „Šedesát pět.“ Jasné. Srozumitelné. Zapamatovatelné.
Proti tomu stojí složitá tabulka ročníků, podmíněné účinnosti, miliardové projekce a demografické křivky. Kdo vyhraje souboj o pozornost? Samozřejmě to jedno číslo. A Babiš to ví lépe než kdokoli jiný v české politice. Proto slib opakuje, i když ho jeho vlastní vláda odsunula do druhé legislativní vlny. Proto ho nechává v programovém prohlášení jako kotvu, i když reálný harmonogram říká něco jiného.
Politický výnos slibu je okamžitý. Účet je odložený o dekády. A to je ten nejstarší trik v knize: slíbit dnes, nechat platit zítra. Jenže zítra vždycky přijde.