Babiš po summitu hází špínu na Pavla. Štve ho, že sám neměl takový respekt, jaký by chtěl
Andrej Babiš se z Ankary vrátil jako premiér, který místo výsledků přivezl seznam urážek na adresu prezidenta.
Obsah článku
To je přesně ten druh politického výkonu, na který jsme si u Babiše zvykli, ale který by nás přestat překvapovat neměl. Člověk odjede na summit NATO, kde má spojencům vysvětlovat, proč jeho země nesplnila dvouprocentní závazek na obranu, a po návratu místo věcné bilance natočí video, ve kterém prezidentovu účast označí za „ostudu“ a „trapnou“. Jako by největším problémem české zahraniční politiky nebyl rozpočet na obranu, ale to, že Petr Pavel seděl ve stejné místnosti.
Průhledný manévr jménem „ostuda“
Celá Babišova povolební ofenzíva stojí na čtyřech pilířích, z nichž žádný neudrží vážnou argumentaci. Pavel prý byl ostuda. Spojenci se prý ptali, co tam dělá. Pavel prý vede kampaň. A jeho tým ho prý ovládá. Kdo byli ti záhadní „partneři“, kteří za Babišem údajně chodili s otázkou „proboha, proč tady je“? To se nedozvíme, protože Babiš je odmítl jmenovat. Laciný trik, který funguje jen v prostředí domácích sociálních sítí, kde nikdo nepožaduje důkaz. Řečnická otázka se nabízí sama: pokud by takový rozhovor skutečně proběhl, proč by ho premiér suverénní země tajil? Odpověď je prostá. Buď se to nestalo, nebo by kontext vyznění změnil.
Jenže skutečná ostuda summitu neleží tam, kam ji Babiš ukazuje. Leží v tom, že český premiér do Ankary letěl s vědomím, že jeho projev přijde až sedmadvacátý v pořadí podle loňské úrovně plnění obranných výdajů. To není protokolární drobnost. To je veřejné vysvědčení, které čtou všichni spojenci u stolu.
Kdo v Ankaře skutečně jednal
Pavel do Ankary odjel díky předběžnému opatření Ústavního soudu, které vládě nařídilo zajistit mu akreditaci a zdržet se čehokoli, co by jeho účast ztěžovalo. A co tam dělal? Podle oficiální bilance Hradu se zúčastnil obou hlavních částí summitu, panelu Mnichovské bezpečnostní konference, Fóra obranného průmyslu, měl bilaterální jednání s Markem Ruttem i Volodymyrem Zelenským. Fotogalerie NATO ho zachycuje v kontaktech s vrcholnými aliančními představiteli. To není dekorativní přítomnost. To je práce.
Babiš mezitím absolvoval večeři, jednání Severoatlantické rady a vlastní bilaterály. Vládní souhrn po summitu zněl pozitivně: příslib navýšit rozpočet na obranu o 36 miliard korun a dosáhnout dvou procent HDP v příštím roce. Slušný výsledek. Jenže o čtyři dny později premiér nepřepnul do režimu věcného vyhodnocení. Přepnul do režimu osobního útoku. A právě tady se láme celý příběh.
Co Babiše ve skutečnosti štve
Podle nás nejde o to, že Pavel seděl za ním. Nejde o protokol. Jde o to, že Pavel v Ankaře existoval navzdory vládní vůli a byl viditelný. Dva speciály, oddělené kolony, minimální kontakt mezi delegacemi. Český vnitropolitický spor, kterého si podle ČT24 všimla i CNN jako „obskurního“. Babiš sám ještě koncem června připouštěl, že konflikt Česko poškozuje v zahraničí. A přesto po návratu eskaloval.
Proč? Protože slabá vyjednávací pozice země, která nesplnila obranné závazky, se hůř prodává doma než příběh o prezidentovi, který se údajně cpal na summit. Přesměrování pozornosti z vlastního nepohodlí na domácího rivala je politická klasika. Ale v kontextu summitu NATO, kde se řeší bezpečnost kontinentu, je to klasika mimořádně cynická.
Rozpad koordinace jako skutečná škoda
Nejhorší na celém příběhu není video z 12. července. Nejhorší je to, co přišlo ve stejný den: Babiš odmítl Pavlův návrh na obnovení pravidelných koordinačních schůzek. Přitom v lednu se oba dohodli na vzájemném informování, v únoru Hrad navrhl schůzky každé čtyři až šest týdnů. Teď je z toho troska. Premiér říká, že nechce být součástí Pavlovy kampaně. Jako by koordinace zahraniční politiky byla osobní laskavost, a ne ústavní nutnost.
Výsledek? Dva nekoordinované signály vůči spojencům. Prezident, který varuje, že bez spolupráce mu nezbude než vykonávat pravomoci samostatně, což sám označuje za „velice nešťastné“. A vláda, která trvá na tom, že zahraniční politiku dělá hlavně ona, zatímco Ústavní soud teprve v řádu měsíců rozhodne, kdo má vlastně pravdu. Mezitím Česko vysílá do světa obraz země, jejíž špičky se nedokážou domluvit ani na tom, kdo sedne do letadla.
Špína jako strategie
Babišova povolební ofenzíva není výbuch emocí. Je to kalkul. Pokud se domácí debata točí kolem toho, jestli Pavel na summitu byl, nebo nebyl ostuda, nikdo se neptá, proč Česko v roce 2025 nesplnilo dvouprocentní závazek. Nikdo nerozebírá, co přesně premiér v Ankaře vyjednal. Nikdo nezkoumá, jestli příslib 36 miliard navíc je realistický, nebo jen další slib do éteru. Špína na Pavla funguje jako kouřová clona nad vlastní slabostí.
A v tom je jádro celého sporu. Babiš neútočí na Pavla proto, že by prezident v Ankaře selhal. Útočí proto, že Pavel v Ankaře neselhal, a to je pro premiéra, který tam jel s nejslabšími kartami v ruce, nesnesitelné.
Česko si z Ankary přivezlo dvě věci: příslib vyšších výdajů na obranu a důkaz, že jeho premiér považuje osobní rivalitu za důležitější než spojeneckou důvěryhodnost. Spojenci si toho všimli. Otázka je, jestli si toho všimnou i voliči.