Lhaní se stalo běžným politickým nástrojem. Dokud tomu voliči věří, je jedno, co Babiš a spol říkají
Česká politika vstoupila do éry, v níž pravda přestala být podmínkou vládnutí a stala se pouhou kulisou stranické disciplíny.
Obsah článku
Nejde o přeřeknutí, nepřesnost ani o běžný politický spin. To, co předvádí vládní koalice ANO–SPD–Motoristé, je něco kvalitativně jiného: systematické posouvání výkladu reality, při němž se každá institucionální korekce okamžitě přeznačí na útok nepřítele. Kdo koriguje, ten je proti nám. Kdo ověřuje, ten škodí. A kdo věří, ten patří do kmene. Tento mechanismus nepotřebuje, aby lež byla uvěřitelná. Stačí, že je loajální.
Anatomie jednoho posunu: od dopisu k Ústavnímu soudu
Nejčistší ukázku nabídl spor o účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře. 8. dubna 2026 prezident napsal premiérovi, že se hodlá summitu zúčastnit v souladu se svým ústavním postavením. 8. května Babiš před novináři prohlásil, že vláda složení delegace ještě neprojednala. 22. června vláda prezidenta z delegace vyřadila. A o dva dny později musel Ústavní soud předběžným opatřením vládě uložit, aby prezidenta notifikovala jako součást oficiální delegace a nebránila jeho účasti.
Tři měsíce, tři verze, jeden výsledek: institucionální srážka, které šlo předejít jedinou upřímnou větou. Ale upřímnost nebyla cílem. Cílem bylo posouvat čáru tak dlouho, dokud to voličská základna snese. A ona to snesla.
Proč to funguje: kmen místo argumentu
Odpověď na otázku, proč voliči tolerují zjevně neudržitelná tvrzení, není v jejich naivitě. Je v mechanismu, který výzkum politické psychologie popisuje už roky: v silně polarizovaném prostředí výrok nefunguje jako informace, ale jako identitní signál. Důležitější než obsah je původce. „Náš člověk“ má pravdu, protože je náš. Korekce od soudu, médií nebo opozice se automaticky čte jako útok cizího tábora. A souhlas s problematickým tvrzením se stává veřejným vyznáním příslušnosti, ne promyšleným přesvědčením.
Česká data to potvrzují s chladnou přesností. Podle volebního modelu MEDIAN z května 2026 si ANO drží 35,5 % modelové podpory, udrželo si 75 % svých minulých voličů a disponuje nejpevnějším voličským jádrem ze všech sněmovních stran. To je číslo, které říká: náklad za konfliktní komunikaci je pro Babiše minimální. Může tvrdit cokoli. Kmen drží.
Tohle není klasická politická fikce, kde se lže o budoucnosti. Tohle je něco, co analytická literatura nazývá „vraňjo“: institucionalizovaná nepravda, o níž všichni vědí, ale všichni ji udržují, protože její zpochybnění by narušilo mocenskou rovnováhu uvnitř skupiny. Původně se tím popisovala sovětská byrokracie. Dnes se tím dá popsat tisková konference české vlády.
Papír zůstává, nástroj mizí
Zvlášť průhledný manévr představuje přístup koalice k dezinformacím. Fialova vláda v lednu 2024 prohlásila dezinformace za bezpečnostní problém a v květnu téhož roku zřídila funkci vládního koordinátora strategické komunikace. Lze o ní říct leccos kritického, ale existovala. Babišova vláda odbor strategické komunikace zrušila k 1. lednu 2026 a samotnou funkci koordinátora pak 23. února 2026.
Na papíře přitom starší antihybridní strategie formálně zůstaly v platnosti. Nikdo je neodvolal. Jen jim vzal ruce, nohy a rozpočet. Je to jako ponechat hasičský řád a rozpustit hasiče. Strategie na papíře trvá, kapacita byla zrušena. A to není nedopatření. To je záměr.
Současně vláda otevřeně plánuje převést financování České televize a Českého rozhlasu z koncesionářských poplatků na státní rozpočet. Mezikrokem má být úprava okruhu plátců a výše plateb. Laciný trik: kdo platí, ten řídí. A kdo řídí veřejnoprávní média ze státní kasy, ten si k nim pořídí i klíč.
Co zbývá, když pravda přestane být kritériem
Řečnická otázka zní: je česká demokracie v ohrožení? Odpověď je složitější, než by chtěl kdokoli z obou táborů. Brzdy zatím fungují. Prezident spor otevřel formálně, Ústavní soud zasáhl. Ale ohrožení není v jednorázovém kolapsu. Je erozivní. Každý spor, který vláda záměrně dovede až k institucionální srážce, aniž by ji to stálo jediný procentní bod v průzkumech, posouvá normu. Normalizuje se, že pravdu nahrazuje kmenová poslušnost a že institucionální korekce je důvod k útoku, ne k reflexi.
Pikantní je, že samotná vláda si v březnu 2026 schválila etický kodex, podle něhož má člen vlády poskytovat veřejnosti „úplné, přesné, objektivní a pravdivé informace“ a nesdílet „nepravdivé, manipulativní nebo zavádějící informace“. Tříměsíční ankarská groteska je komentářem k tomu kodexu výmluvnějším než jakákoli analýza.
A pak je tu ekonomický rozměr, o kterém se nemluví. OECD výslovně spojuje investiční atraktivitu se silnými institucemi, právním státem a důvěrou. Evropská komise má od roku 2021 k dispozici mechanismus rozpočtové podmíněnosti při porušování principů právního státu. Eroze institucí není jen morální problém. Je to reputační a finanční riziko celé země.
Volič není hloupý. Je unavený.
Nejpohodlnější vysvětlení říká, že voliči ANO jsou manipulovaní. Poctivější vysvětlení říká, že jsou racionální v rámci systému, který je odměňuje za loajalitu a trestá za pochybnosti. Varovné znaky přitom nejsou složité: výrok bez doložitelných dat, rychle měněné zdůvodnění, útok na instituci, která výrok koriguje, apel „my proti nim“ a nulová oprava po vyvrácení. Kdo tohle vidí a přesto zůstává, nevěří nutně obsahu. Věří příslušnosti.
Nejnebezpečnější na celém modelu není jednotlivá lež. Je to systém, v němž se politicky vyplácí tvrdit i neudržitelné věci, pokud tím řečník prokáže loajalitu vlastnímu táboru a označí každou korekci za nepřátelský akt. Dokud tento systém funguje, je skutečně jedno, co Babiš a spol. říkají. A přesně v tom je ten problém.