Babiš se už definitivně zbláznil: Kvůli svému utrácení chce rozprodávat státní firmy. Hlavně ať je na důchody
Premiér chce prodat 40 % Letiště Praha přes burzu a otevřel dveře i prodeji Explosie. Jednorázová hotovost má zalepit díru, která se příští rok zase otevře.
Obsah článku
Prodávat ziskové a strategicky klíčové podniky proto, že si stát neumí spočítat vlastní běžné výdaje, není hospodářská politika. Je to účetní trik zabalený do řeči o modernizaci a investicích. Andrej Babiš ve Sněmovně navrhl uvést na burzu čtyřicetiprocentní podíl v Letišti Praha a na tiskové konferenci po návštěvě pardubické Explosie připustil i prodej státní muničky. Formulace „budeme prostě hledat ty prachy“ říká o motivaci víc než jakýkoli strategický dokument. Žádný totiž neexistuje.
Privatizace z nouze není privatizace z rozumu
Existuje zásadní rozdíl mezi tím, kdy stát koncepčně odprodá podíl v podniku, protože soukromý vlastník přinese kapitál, know-how nebo konkurenční tlak, a situací, kdy premiér sahá po rodinném stříbře, protože mu nesedí čísla v tabulce. Tady jsme jednoznačně v té druhé kategorii. Pololetní schodek rozpočtu dosáhl 183,6 miliardy korun, po očištění dokonce přes 203 miliard. Na příští rok jsou v kapitole ministerstva práce naplánovány důchodové dávky za 744,5 miliardy korun. K tomu Babiš právě na summitu NATO slíbil navýšení obranného rozpočtu o dalších 36 miliard. A řešením má být prodej letiště?
I kdyby čtyřicetiprocentní podíl vynesl zhruba 22 miliard podle veřejně uváděné valuace 55 miliard, je to necelá tři procenta ročních důchodových výdajů. Jednorázový příjem, který příští rok prostě nebude. Rozpočtová strategie ministerstva financí přitom výslovně odděluje jednorázové operace od strukturálního salda. Premiér tedy navrhuje něco, co jeho vlastní úřad definuje jako fiskálně irelevantní pro dlouhodobou bilanci.
Prodat slepici, která snáší zlatá vejce
Podívejme se na to, co přesně chce Babiš pustit z ruky. Letiště Praha v roce 2025 vykázalo provozní zisk 5,1 miliardy korun, čistý zisk 3,2 miliardy, odbavilo 17,8 milionu cestujících a investovalo 3,5 miliardy do modernizace. Dividendovou politiku si stát jako jediný akcionář nastavil na pouhých 20 % zisku, zbytek jde zpět do rozvoje. To je přesně ten typ aktiva, které rozumný vlastník drží. Rostoucí, ziskové, s jasnou perspektivou.
A teď ten pikantní detail: zákon č. 69/2010 Sb. říká, že letištní jádro smí vlastnit pouze stát nebo stoprocentně státní právnická osoba. Bez změny zákona tedy celý nápad nemůže proběhnout. Ministerstvo financí samo potvrdilo, že kroky k IPO nepřipravuje. Takže premiér veřejně nabízí něco, co mu zákon nedovoluje prodat, a jeho vlastní resort na tom nepracuje. Řečnická otázka se nabízí sama: je tohle vládnutí, nebo politická fikce?
Munička pro Evropu? Tu prodáme taky
U Explosie je situace ještě absurdnější. Firma je od roku 2002 plně ve státním vlastnictví, vyrábí výbušniny, prachy pro tankovou i dělostřeleckou munici a raketové pohonné látky. Ministerstvo obrany ji řadí mezi podniky klíčové pro evropský obranný sektor. Evropská komise jí z programu ASAP přidělila maximální grant na rozšíření výroby munice, firma plánuje investice kolem dvou miliard korun.
Paradox je tak průhledný, že bolí: Evropa do Explosie tlačí peníze, aby zvýšila kapacitu výroby munice v době, kdy se válčí za našimi východními sousedy, a český premiér mezitím přemýšlí, komu ji prodat. Sám přitom zmiňuje zájem francouzské státní firmy i českých zbrojařů. Vláda na tiskové konferenci zdůraznila, že jde o „stádium úvah“. Jenže i úvaha vyslaná z úst premiéra je politický signál, který mění vyjednávací pozici státu, snižuje jeho sílu a zvyšuje apetit potenciálních kupců.
Proč ne Thermal, Budvar nebo Balíkovna?
Pokud stát opravdu potřebuje hotovost z prodeje majetku, proč nesáhne po aktivech, jejichž ztráta neohrozí bezpečnost ani infrastrukturu? Hotel Thermal v Karlových Varech je primárně pohostinský a wellness podnik. Budějovický Budvar je národní podnik pod ministerstvem zemědělství, jehož prodej by nenarušil žádný obranný řetězec. Česká pošta sama počítá s oddělením komerční Balíkovny od základních poštovních služeb.
Žádný z těchto případů by nevyvolal bezpečnostní otázky, žádný nepodléhá speciálnímu zákonu o vlastnictví a žádný není právě uprostřed evropsky financovaného rozšiřování výroby. Jenže právě proto o nich Babiš nemluví. Jejich prodej by nepřinesl tak velký jednorázový balík a hlavně by nevytvořil dojem, že se děje něco velkého a odvážného. A o dojem tady jde především.
Strukturální problém se jednorázovým trikem neřeší
Celý manévr má jednu fatální vadu. Důchody, obrana, školství, sociální služby, to všechno jsou opakující se výdaje. Přicházejí každý rok, každý měsíc, každý výplatní termín. Prodej letiště nebo muničky je jednorázová transakce. Rok po inkasu se stát probudí do stejné situace, jen už bez aktiva, které mohl držet. Bez dividend, bez strategické kontroly, bez vyjednávací páky.
Podle nás je tohle nejslabší místo celého návrhu. Nejde o to, zda stát smí privatizovat. Smí. Jde o to, proč privatizuje. Když odpověď zní „protože nám chybí prachy na běžný provoz“, pak nejde o vlastnickou reformu. Jde o laciný trik s účetnictvím, který problém posune o rok dál a ještě oslabí pozici státu jako vlastníka strategických aktiv.
Premiér, který prodává letiště chráněné zákonem a muničku financovanou Evropou, protože mu nesedí rozpočet, neřeší problém. Vytváří další.