Kdo se za dva roky postaví Pavlovi v boji o Hrad? Babiš to nebude, přesto právě zahájil kampaň
Andrej Babiš vede prezidentskou kampaň, aniž by ji musel přiznat. Stačí mu k tomu premiérské křeslo a jeden summit NATO.
Obsah článku
Česká politika právě sleduje jeden z nejčitelnějších předvolebních manévrů poslední dekády, a přitom se tváří, že se nic neděje. Premiér, který oficiálně nekandiduje, si z prezidenta republiky systematicky vyrábí hlavního soupeře. Nemusí vyhlašovat kampaň, nemusí zakládat volební účet, nemusí nic slibovat. Stačí, když každý týden přiloží poleno do kompetenčního konfliktu s Hradem a nechá veřejnost, ať si sama odvodí, kdo je tu skutečný vyzyvatel. Je to politická fikce v reálném čase: kandidatura, která neexistuje, a přitom běží na plné obrátky.
Spor o NATO jako generální zkouška
Průhledný manévr má přesné datum narození. Petr Pavel 8. dubna oznámil premiérovi písemně, že hodlá vést českou delegaci na summit NATO v Ankaře. Vláda 23. června oznámila složení delegace bez prezidenta. Pavel to označil za bezprecedentní. Den nato musel Ústavní soud předběžným opatřením prezidentovu účast procesně chránit. A ještě 29. června Babiš na tiskovce vyzýval Pavla, aby na účasti „netrval“.
Kdo opravdu nechce kandidovat na prezidenta, ten si dva roky před volbou nezačne budovat ústavní válku o to, kdo reprezentuje stát navenek. To není spor o protokol. To je casting na roli vyzyvatele.
Proč mlčení vydělává víc než přiznání
Babišova strategie dává smysl jedině tehdy, pokud ji čteme jako vědomou kalkulaci s časem. Od ledna 2026 platí nová pravidla volebních kampaní: formální kampaň trvá maximálně 150 dní od vyhlášení voleb. Prezidentská volba připadne přibližně na leden 2028. Zákonná kampaň tedy ještě ani nezačala, a to je pro Babiše klíčové.
Dokud neběží oficiální volební režim, premiér nemusí zakládat volební účet, nemusí hlásit výdaje, nemusí čelit regulaci. Může mluvit „jménem vlády“, ne jménem kandidáta. Každý útok na Pavla je vládní komunikace, ne předvolební agitace. Je to laciný trik? Možná. Ale funguje. Babiš sbírá kapitál z konfliktu, zatímco formálně zůstává pouhým premiérem, který hájí kompetence kabinetu.
A právě tady je jádro celé hry. V roce 2023 Babiš prohrál jako osobní kandidát v přímém souboji s Pavlem. Tehdy to byl generál proti oligarchovi, a generál vyhrál. Tentokrát zkouší jinou osu: ne „já proti Pavlovi“, ale „vláda a její voliči proti prezidentovi, který se plete do politiky“. Podle průzkumu STEM z února 2026 už část veřejnosti skutečně vnímá Pavla jako prezidenta zasahujícího do vnitropolitického dění. Babiš tuhle trhlinu neobjevil náhodou. Systematicky ji rozšiřuje.
Společný kandidát jako pojistka, ne plán
Občas se v kuloárech mihne varianta „společného kandidáta“ koalice ANO, SPD a Motoristů. Karel Havlíček, případně jiné jméno z vládního portfolia. Jenže kdo z nich má vlastní prezidentskou infrastrukturu? Kdo z nich vede osobní válku s Hradem? Kdo z nich dokáže mobilizovat miliony voličů na základě emocí, ne programu?
Odpověď je pokaždé stejná: nikdo. Případný „společný kandidát“ by měl půjčené voličstvo, půjčenou kampaň i půjčený konflikt. Byl by loutkou bez strun, protože struny by celou dobu držel Babiš. A to je přesně důvod, proč teze o náhradním kandidátovi slouží jako pojistka, ne jako skutečný plán. Pokud se ukáže, že přímý souboj s Pavlem je příliš riskantní, Babiš může v poslední chvíli nasadit zástupce a tvářit se, že to tak bylo vždycky. Pokud čísla budou vypadat dobře, kandiduje sám a řekne, že ho k tomu donutila odpovědnost.
Obě varianty ale předpokládají totéž: dva roky eskalace konfliktu s Pavlem, dva roky přepisování prezidenta z nadstranické autority na šéfa opozičního tábora.
Pavlova slabina, o které se nemluví
Řekněme si otevřeně, v čem je Pavel zranitelný. Podle CVVM mu v lednu 2026 důvěřovaly téměř dvě třetiny občanů. To je silné číslo. Ale důvěra a volitelnost jsou dvě různé věci. Pavel vyhrál v roce 2023 jako symbol stability, profesionality a prozápadního ukotvení. Jenže od té doby se kontext změnil. Vláda, která ho podporovala, prohrála volby. Nový kabinet ho aktivně tlačí do role politického aktéra. A čím víc Pavel reaguje, čím víc vstupuje do veřejných sporů, tím víc ztrácí auru nadstranickosti, která ho v roce 2023 vynesla.
Babiš to ví. Proto nepotřebuje Pavla porazit jako „lepší prezident“. Potřebuje ho přemalovat na lídra opozice. A spor o NATO je k tomu ideální nástroj: bezpečnost, zahraniční politika, reprezentace státu. Témata, která znějí prezidentsky, ale ve skutečnosti slouží jako munice pro domácí bitvu.
Čtyři signály, které nelžou
Jak poznat, že prezidentská hra skutečně běží, i když to nikdo nepřizná? Stačí sledovat čtyři věci. Za prvé: bude Babiš dál osobně eskalovat každý střet s Pavlem v zahraničněpolitických a bezpečnostních tématech? Za druhé: bude prezidenta soustavně rámovat jako aktivního soupeře, ne jako instituci? Za třetí: začne objíždět publikum přesahující čisté voliče ANO, tedy seniory, bezpečnostně konzervativní voliče, regiony? A za čtvrté: vznikne v koalici autonomní prezidentská tvář s vlastním příběhem, nebo zůstane jediným magnetem Babiš sám?
Pokud na první tři otázky odpovíte ano a na čtvrtou ne, pak víte všechno, co potřebujete. Kandidatura existuje. Jen ještě nemá jméno.
Babiš nepotřebuje říct „kandiduji“. Potřebuje, aby to za něj řekla logika konfliktu, který sám vyrobil. A v tom je celá elegance i celá cyničnost téhle hry: nejúčinnější kampaň je ta, která se tváří, že žádná kampaň není.