Čekali jste po summitu zklidnění? Omyl, Babiš ještě přitvrzuje, chce oslabit prezidenta před volbami v roce 2028
Andrej Babiš právě předvedl, že v českém politickém provozu neexistuje slovo „dost“, existuje jen slovo „víc“.
Obsah článku
Kdo čekal, že summit NATO v Ankaře poslouží jako ventil a napětí mezi Hradem a Strakovkou opadne, ten buď nezná Babišovu politickou gramatiku, nebo si namlouvá, že česká politika funguje podle učebnic ústavního práva. Nestalo se nic z toho, co si optimisté malovali. Prezident Pavel na festivalu Pohoda naznačil, že si umí představit zklidnění vztahů. O den později Babiš zveřejnil sedmnáctiminutové video, ve kterém Pavla označil za „zmanipulovanou loutku“. To není gesto muže, který hledá smír. To je gesto muže, který otevírá předvolební frontu s osmnáctiměsíčním předstihem.
Proč summit Babišovi nevyšel, a proč ho to žene dál
Celá ankarská epizoda je z Babišova pohledu strategický neúspěch zabalený do protokolárního vítězství. Ano, premiér formálně vedl českou delegaci. Ano, přislíbil navýšení obranného rozpočtu. Jenže klíčový cíl, vytlačit prezidenta ze summitu úplně, ztroskotal na předběžném opatření Ústavního soudu, které 24. června nařídilo zachovat dosavadní praxi. Pavel v Ankaře fyzicky byl, účastnil se neformální části a před kamerami vypadal jako ten, kdo patří ke stolu.
A právě tady se láme logika Babišova dalšího postupu. Když nemůžete soupeře odstranit z místnosti, musíte ho znehodnotit v očích těch, kdo se dívají. Odmítnutí koordinačních schůzek, veřejné prohlášení „proč bych se měl na něčem koordinovat, my máme svoji politiku“ a nedělní video plné osobních útoků nejsou výbuchy temperamentu. Jsou to kalkulované kroky člověka, který pochopil, že institucionální cestou Pavla z veřejného prostoru nedostane.
Hra o rok 2028 začala teď
Kdo si myslí, že tohle je spor o židli na summitu, dívá se na šachovnici a vidí jen jedno pole. Podle průzkumu STEM/MARK z května letošního roku Pavel jasně dominuje spontánním úvahám voličů o příštích prezidentských volbách. Babiš figuruje až za ním, s výrazným odstupem. A právě tady je jádro celého manévru.
Pavlova síla stojí na nadstranickém obrazu, na pozici člověka, který je nad denní politikou, mluví klidně a zastupuje stát s důstojností. Pokud chcete tohoto soupeře porazit, nemůžete ho porazit na jeho hřišti. Musíte ho z toho hřiště stáhnout dolů. Musíte ho proměnit z prezidenta-státníka v prezidenta-aktivistu, z nadstranické autority v dalšího hráče v politickém bahně. Přesně to Babiš dělá. Rámuje Pavla jako součást „kampaně“, jako člověka ovládaného poradci, jako figuru, která se plete do vládních kompetencí. Každý takový výrok ukrajuje kousek z Pavlova nejcennějšího kapitálu.
A osmnáct měsíců do voleb? To není příliš brzy. To je přesně včas. Nadstranický kredit se nerozloží jedním útokem. Rozloží se stovkami drobných zpochybnění, které se voličům usadí v hlavě jako šum, jehož původ si za rok a půl nikdo nevybaví.
Ústava jako bojiště, ne jako pravidla hry
Nejznepokojivější na celém příběhu není Babišova rétorika. Je to způsob, jakým se ústavní rámec mění z mantinelu ve zbraň. Pavlův dubnový dopis premiérovi nabízel kompromis společné účasti na summitu. Vláda odpověděla tím, že 22. června prezidenta z delegace vyřadila. Ústavní soud zasáhl předběžným opatřením, ale meritorní rozhodnutí teprve přijde.
Co to znamená prakticky? Prezident podle článku 63 Ústavy zastupuje stát navenek, ale většina jeho aktů vyžaduje spolupodpis vlády. Bez neformální koordinace se každá zahraniční cesta, každé jmenování velvyslance, každý bezpečnostní dokument může stát dalším ohniskem konfliktu. Babiš to ví. A přesně proto koordinaci odmítá, ne proto, že by ji nepotřeboval, ale proto, že každý nový spor je další příležitost ukázat Pavla jako potížistu, který se plete tam, kam nemá.
Tohle není kohabitace, jakou Česko zažilo dřív. Žádná předchozí vláda se podle Pavlových slov nepokusila prezidenta z role na summitu NATO vytlačit. Žádný předchozí premiér neodmítl konzultační schůzky tak demonstrativně a tak veřejně. Posunuli jsme se z kategorie „politické neshody“ do kategorie „institucionální sabotáž“, a to je kvalitativní skok, který by neměl nikomu uniknout.
Co z toho plyne pro fungování státu
Říkejme si to na rovinu: Česko právě vstoupilo do období, kdy jeho dva nejvyšší ústavní činitelé spolu odmítají mluvit v situaci, kdy NATO potvrzuje článek 5, plánuje cestu k pětiprocentním obranným investicím a koordinuje podporu Ukrajiny za 70 miliard eur ročně. Svět se zbrojí a domlouvá se na společné obraně, zatímco český premiér točí sedmnáctiminutová videa o tom, že prezident je loutka.
Pokud tahle linie vydrží, a podle nás vydrží, protože volební matematika ji Babišovi velí, čeká nás rok a půl permanentního konfliktu, ve kterém se každá zahraniční událost promění v domácí bitvu o kompetence. Spojenci budou dostávat rozštěpený signál. Bezpečnostní komunita bude řešit, komu vlastně věřit. A voliči budou postupně zapomínat, že prezident kdysi býval někdo, kdo stojí nad stranickým provozem.
Přesně o to Babišovi jde. Ne o Ankaru. Ne o protokol. O rok 2028.