Sága o dotacích pro Agrofert má pokračování: Přichází další trestní řízení, jenže voličům už je to úplně jedno
Evropská žalobkyně zahájila trestní řízení kvůli dotacím Agrofertu. Politicky to ale nehne ničím.
Obsah článku
Největší skandál kolem Andreje Babiše už dávno není to, co dělá s dotacemi. Největší skandál je, že mu to procházelo, prochází a podle všeho bude procházet dál, protože česká veřejnost si z opakovaných kauz udělala pozadí, šum, tapetu v obýváku, kterou nikdo nevidí. Evropská pověřená žalobkyně Daniela Bártíková 24. května zahájila trestní řízení ve věci možného poškození finančních zájmů EU a prověřováním pověřila NCOZ. A co se stalo? Nic. ANO drží v modelu Kantar stabilních 32 procent. Česká politika si z kauz kolem premiéra udělala seriál, v němž se mění instituce, ale ne divácký návyk.
Instituce se hýbou, voliči ne
Politická fikce roku 2026 zní takto: premiér vloží akcie svého impéria do svěřenského fondu, státní agentura to vyhodnotí jako dostatečné řešení střetu zájmů, dotace se odblokují a Brusel to prý schválil. Jenže Brusel nic neschválil. Evropská komise v květnu výslovně napsala, že české orgány jí nemají výdaje Agrofertu vykazovat, dokud se věc nevyjasní. SZIF přesto za květen vyplatil 204 milionů korun ze svého rozpočtu. Kdo ponese náklady, pokud Komise platby odmítne uznat? Český daňový poplatník, kdo jiný.
Tohle není žádná abstraktní hrozba. Mechanismus společné zemědělské politiky funguje tak, že národní agentura platí dopředu a Komise refunduje zpětně. Pokud odmítne, díra zůstane na státním rozpočtu. A přesto: žádná demonstrace, žádný propad preferencí, žádná politická cena. Protože kauza se v očích milionů voličů proměnila v kulisu, ve které se hraje úplně jiná hra.
Průhledný manévr se svěřenským fondem
Celá konstrukce kolem RSVP Trustu je ukázkový příklad toho, jak se dá formálně splnit zákon a zároveň ho fakticky obejít. Babiš v únoru vložil akcie Agrofertu do svěřenského fondu. SZIF si nechal vypracovat právní analýzu, která dospěla k závěru, že střet zájmů je vyřešen. Jenže i ta samotná analýza od firmy PORTOS přiznává „zranitelnost“ celé konstrukce, protože premiér ví, jaký majetek je do fondu vložen. A výslovně připouští, že Komise může dojít k opačnému závěru.
Přečtěte si to ještě jednou. Dokument, který má obhájit odblokování dotací, sám říká, že to nemusí obstát. A přesto se na jeho základě peníze vyplácejí. To není právní jistota. To je laciný trik zabalený do advokátní češtiny.
Proč tentokrát nejde jen o další tiskovou konferenci
Kdo má reflexivní pocit, že „zase někdo podal trestní oznámení a zase se nic nestane“, měl by rozlišit dvě věci. Ano, únorové trestní oznámení podali Piráti a to je politický akt. Ale krok, který následoval, už politický není. EPPO není poradní orgán ani tisková agentura. Je to evropský žalobce, který v členských státech vyšetřuje, podává obžaloby a stojí před soudem. V české větvi EPPO bylo k 31. prosinci 2025 evidováno 15 obžalob a 10 pravomocných odsouzení. To není bezzubá instituce.
Předchozí policejní prověřování NCOZ z let 2020–2022 skončilo odložením. Tentokrát ale NCOZ nejedná z vlastní iniciativy, nýbrž na pověření evropské žalobkyně, která podle dokumentu citovaného Seznam Zprávami provedla řádné ověření informací, než řízení zahájila. Navíc se otevírá i národní větev pro dotace mimo pravomoc EPPO. A aby toho nebylo málo, Vrchní státní zastupitelství v Praze nesouhlasí s rozdělením věci na dvě části. Institucionální tření uvnitř žalobcovské soustavy je samo o sobě signál, že tentokrát jde o víc než o rutinní úřední ping-pong.
Skutečný problém není právní, ale demokratický
Řekněme si to přímo: právní rovina se nakonec nějak vyřeší. Buď EPPO dospěje k obžalobě, nebo řízení skončí. Buď Komise uplatní finanční opravy, nebo česká diplomacie vyjedná kompromis. Mechanismy existují. Co neexistuje, je politická sankce.
V jakékoli funkční demokracii by premiér, jehož holdingu evropská žalobkyně prověřuje kvůli podezření z poškození unijního rozpočtu, čelil masivnímu tlaku na vysvětlení. V Česku roku 2026 je to další řádek v nekonečném výpisu, který nikdo nečte. Otázka „je to voličům jedno?“ nemá jednoznačnou datovou odpověď. Ale 32 procent v průzkumech uprostřed kauzy, která se táhne přes dvě dekády české politiky, mluví výmluvněji než jakýkoli sociologický dotazník.
Není to tak, že by lidé kauzu nechápali. Je to horší. Pochopili ji, zařadili ji a rozhodli se, že jim nevadí. Opakované varování evropských i českých institucí přestalo být pro významnou část elektorátu politicky diskvalifikační. A to je moment, kdy přestáváme řešit Babiše a začínáme řešit sami sebe.
Komu vlastně slouží nekonečný seriál
Řečnická otázka na závěr: komu vyhovuje, že se kauza Agrofert cyklí mezi institucemi už od minulé dekády bez viditelného výsledku? Premiérovi, který může každé nové řízení odbýt jako politickou vendetu. A paradoxně i jeho kritikům, kteří z ní žijí jako z permanentního kampaňového materiálu. Jediný, kdo prohrává, je veřejný zájem. Ten se někde mezi audity, svěřenskými fondy a provozními e-maily z Bruselu tiše ztratil.