Klempíř prý na ministerstvu splnil už polovinu ze svých slibů. Realita? Naštval, koho mohl a kultuře jen uškodil
Půlroční bilance ministra kultury je ukázkovým příkladem toho, jak se z rozpracovaného seznamu úkolů dá vyrobit vítězná tisková konference.
Obsah článku
Oto Klempíř si na bilanční akci v Kramářově vile nechal zatleskat za číslo, které by neprošlo ani středoškolskou seminární prací. „Téměř padesát procent“ splněných slibů zní krásně, jenže veřejná metodika výpočtu neexistuje, resortní kontrolní tabulka nebyla zveřejněna a samotný výčet „úspěchů“ míchá hotové kroky s pouhými záměry tak bezostyšně, že hranice mezi výkonem a politickou fikcí zmizela úplně. Ministr, který do kolonky „splněno“ zapisuje i to, co sám uvádí slovem „připravili jsme“, nepředkládá bilanci. Předkládá reklamní leták.
Padesát procent čeho přesně?
Celé to číslo je průhledný manévr. Když si člověk projde vládní přepis tiskové konference, najde směs položek, které by seriózní auditor nikdy nesložil do jednoho procentuálního koše. Devítiprocentní růst platových tarifů? Ano, to se stalo. Pilotní volné vstupy do muzeí jednu neděli v měsíci po dobu tří měsíců? To je experiment, ne systémová změna. Příprava zákonů ke zrušení poplatků za Českou televizi a Český rozhlas? To je legislativní záměr, který ještě ani nedorazil do Sněmovny. A přesto všechno sedí v jednom pytli s nálepkou „téměř hotovo“.
Klempíř na tiskové konferenci hovořil o 1,2 miliardy korun pro živou kulturu v regionech, 350 milionech pro divadla a orchestry mimo Prahu, miliardě do památkové péče. Jenže jazyk, kterým to prezentoval, prozrazuje víc, než chtěl. „Připravili jsme“ není totéž co „vyplatili jsme“. Kdo tenhle rozdíl přehlíží, buď nerozumí rozpočtovému procesu, nebo doufá, že mu to projde bez kontroly. Obojí je pro ministra kultury ostuda.
Strážnice jako zrcadlo
Nejpříznačnější moment Klempířova půlroku se neodehrál v Kramářově vile, ale na folklorním festivalu ve Strážnici. Ministr kultury, který má podle programového prohlášení vlády pečovat o tradice, folklor a regiony, byl na klíčové regionální kulturní akci vypískán publikem. To samo o sobě by šlo odbýt jako momentální náladu davu. Jenže pak přišlo něco horšího: Národní ústav lidové kultury, organizátor festivalu, vydal oficiální stanovisko, ve kterém se od politických prohlášení na festivalu veřejně distancoval.
Když se od vás distancuje instituce, jejíž existenci máte garantovat, nejde o komunikační nehodu. Jde o rozpad vztahu. A ministrova reakce? Na síti X označil kritiky slovy, která by slušelo citovat jen s varováním před vulgaritou. Člověk, který má reprezentovat českou kulturu, reagoval na odpor publika způsobem, jaký by neprošel ani moderátorovi okresního plesu. Řečnická otázka se nabízí sama: komu přesně tenhle styl prospívá?
Veřejnoprávní média jako časovaná bomba
Nejtvrdší reálný dopad Klempířova působení se ale týká České televize a Českého rozhlasu. Změna financování, kterou ministr prezentuje jako splnění programového slibu, podle dostupných odhadů znamená asi o 1,4 miliardy korun méně oproti stávajícímu stavu a ohrožuje 450 až 700 pracovních míst. To není reforma. To je laciný trik, jak zrušit koncesionářský poplatek a tvářit se přitom, že se nic neděje.
Že věc není jen mediální bublinou, dokazuje fakt, že si Klempíře kvůli veřejnoprávním médiím a situaci v kultuře pozval na Hrad prezident Pavel už 30. června. Deset dní před bilanční oslavou tedy hlava státu považovala stav za natolik závažný, že svolala samostatné jednání. A ministr o devět dní později stál před kamerami a mluvil o úspěchu. Buď žije v paralelní realitě, nebo vědomě ignoruje signály, které by politik s funkčním pudem sebezáchovy četl jako varovné.
Bilance bez měřítka není bilance
Jádro problému není v tom, že by Klempíř nic nedělal. Devítiprocentní růst tarifů je reálný krok, program obnovy Terezína a Josefova zní smysluplně, rozšíření registru umělců může časem přinést užitek. Problém je v intelektuální nepoctivosti, s jakou se z rozpracovaného seznamu vyrábí vítězné procento. Bez zveřejněné metodiky, bez nezávislé kontroly, bez rozlišení mezi tím, co je hotové, co je pilotní a co je pouhý rozpočtový záměr.
Premiér Babiš celou bilanční akci zarámoval jako důkaz úspěšného plnění programu a Klempířův resort neodstřihl. To je politicky logické, protože veřejnoprávní média jsou jedním z viditelných koaličních slibů a ministr je v tomto smyslu užitečný. Užitečnost pro koalici ale není totéž co užitečnost pro českou kulturu. A právě tady se propast mezi sebeprezentací a realitou rozevírá nejvíc.
Kdo vlastně profituje?
Klempířovo „téměř padesát procent“ je ve skutečnosti diagnóza. Ne diagnóza resortu, ale diagnóza politického stylu, ve kterém se oznámení zaměňuje za výsledek, příprava za dokončení a marketingové přebarvení za audit výkonu. Kulturní obec dostala ministra, který za půl roku zvládl znepřátelit si regionální scénu, ohrozit veřejnoprávní média a vyhýbat se novinářům tak důsledně, že mu to jeden z nich připomněl veřejně přímo na tiskové konferenci.
Skutečná otázka nezní, jestli Klempíř splnil polovinu slibů. Skutečná otázka zní, jestli česká kultura po jeho půlroce stojí lépe, nebo hůře. A na tu odpověď nepotřebujete žádnou resortní tabulku.