Babišovo odmítnutí schůzek s Pavlem není jen politické gesto. Je to začátek kampaně. A bude mimořádně tvrdá
Andrej Babiš si z prezidenta republiky vědomě buduje domácího nepřítele, a celý stát za to zaplatí.
Obsah článku
Když premiér v rozhovoru pro Českou televizi prohlásí, že na schůzky s hlavou státu „nemá čas“ a nechce být „součástí jeho kampaně“, není to spontánní reakce unaveného politika. Je to kalkulace. Babiš neodmítl jednu schůzku, odmítl celý koordinační rámec zahraniční a bezpečnostní politiky, který se po předchozích krizích pracně budoval. A udělal to ve chvíli, kdy se blíží podzimní komunální a senátní volby a kdy se konflikt s Hradem dá nejsnáze prodat jako příběh o silné vládě proti svévolnému prezidentovi. Tohle není protokolární uraženost. Tohle je strategický manévr.
Půlrok, který rozbil poslední mosty
Lednová roztržka kolem ministra zahraničí nebyla začátek sporu, ale moment, kdy přestal být skrytý. Prezident Pavel tehdy veřejně mluvil o tom, že zahraniční a bezpečnostní politika se stávají rukojmími vnitropolitických her. Vláda odpověděla tím, co umí nejlépe: mlčením a pomalou legislativní erozí prezidentských pravomocí. V únoru Babiš ukončil dosavadní formát koordinačních schůzek. V červnu Pavel přišel na jednání vlády, aby se pokusil domluvit společný postup před summity. A pak přišel červen podruhé, tentokrát ostřeji: kompetenční žaloba u Ústavního soudu a předběžné opatření, které Pavlovi zajistilo místo v delegaci na summit NATO. 1. července Sněmovna schválila omezení prezidentovy role u vedoucích stálých misí. A 12. července Babiš před kamerami celou koordinaci definitivně pohřbil.
Tahle časová osa nemá nic společného s náhodou. Každý krok zvyšoval teplotu a každý další posouval spor z diplomatické roviny do roviny veřejného konfliktu. Přesně tam, kde je pro vládní stranu nejužitečnější.
Prezident jako ideální protivník
Proč právě Pavel? Protože je politicky čitelný, hodnotově ukotvený na opačném pólu a nemá žádnou parlamentní armádu, která by za něj bojovala. Pro Babišovu vládu, jejíž programové prohlášení akcentuje suverenitu a pragmatismus, je Pavel ztělesněním všeho, proti čemu se dá mobilizovat: proatlantická koordinace, sdílená zahraniční politika, konsenzuální styl. Laciný trik? Možná. Ale funguje.
Připomeňme si, jak to vypadalo ještě před třemi lety. V únoru 2023 se Pavel, tehdejší premiér Fiala a šéfové parlamentních komor sešli a mluvili o „návratu k normálu“ a čtvrtletní koordinaci zahraniční politiky. Ještě dříve, v roce 2015, vzniklo společné prohlášení ústavních činitelů právě proto, aby stát navenek nemluvil více hlasy. Babiš teď dělá přesný opak. Nejenže koordinaci ruší, on ji ruší veřejně, hlasitě a s výroky, které z prezidenta dělají kampaňového soupeře, ne ústavního partnera.
A to je podstatné. Nejde o to, jestli se dva muži nemají rádi. Jde o to, že premiér vědomě demontuje mechanismus, který měl zajistit, že Česko mluví jedním hlasem. A dělá to proto, že rozbitý mechanismus je pro něj politicky výhodnější než funkční.
Ústavní válka, ne kavárenská hádka
Kdo si myslí, že jde o pouhý slovní ping-pong, nečetl usnesení Ústavního soudu. Soud musel předběžným opatřením nařídit zařazení prezidenta do delegace na summit NATO. To není běžný den v české politice. To je moment, kdy se instituce státu přestaly být schopné dohodnout na tom, kdo pojede na nejdůležitější bezpečnostní jednání roku.
Formální kanály přitom existují. Bezpečnostní rada státu funguje, prezident má právo účastnit se schůzí vlády podle článku 64 Ústavy, existuje Výbor pro koordinaci zahraniční bezpečnostní politiky. Jenže to jsou technické nástroje. Politická vůle ke koordinaci je něco jiného. A právě tu Babiš vypnul. Ne proto, že by neexistovala potřeba, ale proto, že konflikt prodává lépe než spolupráce.
Historický precedent existuje: v letech 2005–2006 se Klaus s Paroubkem dostali do podobného střetu o zastupování státu navenek, včetně odmítnutých schůzek a veřejné korespondence. Ale i tehdy se po konfliktech koordinace spíš obnovovala. Babiš jde opačným směrem. A jde jím záměrně.
Účet, který zaplatí stát
Říjnové komunální a senátní volby jsou za tři měsíce. Babiš má do té doby ideální kulisu: silný premiér, který se nenechá vláčet Hradem, versus prezident, který prý překračuje pravomoci. Že se přitom rozbíjí schopnost státu koordinovaně jednat na mezinárodní scéně? Že čas a energie jdou do kompetenčních žalob místo do přípravy pozic? Že česká vyjednávací síla v NATO a EU závisí i na tom, jestli premiér a prezident dokážou táhnout za jeden provaz? To jsou náklady, které se v kampani neprodávají.
Pavel přichází o prostor pro neformální diplomacii, vláda přichází o pojistku proti vlastním chybám a stát přichází o něco, co se těžko měří, ale snadno ztrácí: důvěryhodnost partnera, který ví, co chce, a mluví jedním hlasem.
Babiš ví, co dělá. A právě to je na celé věci nejznepokojivější.