Petr Pavel otevřel Pandořinu skříňku: Používat žalobu na vládu jako politický nástroj může být extrémně nebezpečné
Žádný ústavní nástroj není nebezpečný sám o sobě. Nebezpečný se stává ve chvíli, kdy ho někdo vytáhne z vitríny a ukáže všem, jak snadno se s ním zachází.
Obsah článku
To, co vypadá jako obrana prezidentského úřadu, je zároveň návod k použití pro každého, kdo po Pavlovi usedne na Hrad — a právě to by nás mělo znepokojovat víc než samotná cesta do Turecka. Petr Pavel udělal něco, co žádný český prezident před ním neudělal: když ho vláda nezařadila do delegace na summit NATO v Ankaře, podal ke dni vládního usnesení kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu a požádal o předběžné opatření. Soud mu vyhověl za 48 hodin.
Soud jako náhradní politická dohoda
Nejhorší na celém sporu není jeho výsledek, ale jeho logika. Prezident a vláda se nedohodli, kdo pojede na summit, a místo aby hledali kompromis do poslední minuty, skončili u soudu. To je selhání politiky, nikoli triumf práva. Ano, kompetenční žaloba podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy je legitimní nástroj. Nikdo netvrdí opak. Ale legitimní je i kuchyňský nůž, a přesto záleží na tom, jak často a za jakých okolností ho tasíte.
Pavel svůj krok rámuje jako principiální obranu úřadu „pro všechny prezidenty a prezidentky, kteří přijdou po mně“. Zní to vznešeně. Jenže právě v tom je háček. Pokud se precedent ustálí, příští prezident už nebude muset nic obhajovat. Prostě zažaluje. A soud se stane rutinním arbitrem toho, kdo sedí v letadle do Ankary, Washingtonu nebo Bruselu. Z výjimečného pojistného ventilu se stane běžný mocenský nástroj uvnitř exekutivy. To není obrana instituce. To je její proměna v něco, čím nikdy být neměla.
Precedent, který nečeká na Pavla
Představme si na Hradě někoho jiného. Ne generála s diplomatickými manýry, ale politika s ostřejšími lokty a menší ochotou ke kompromisu. Někdo takový dostane do rukou hotový scénář: napsat dopis premiérovi, počkat, až vláda rozhodne po svém, a ještě téhož dne podat žalobu s návrhem na předběžné opatření. Celé to trvá pár týdnů a soud vám dá za pravdu dřív, než letadlo vzlétne.
Hrad přitom pracuje s argumentem, který zní přesvědčivě: z dvaceti summitů NATO, jichž se Česko účastnilo, vedl delegaci prezident v devatenácti případech. Jedinou výjimkou byl vážný zdravotní stav hlavy státu. Jenže ústavní zvyklost a ústavní právo jsou dvě různé věci. Zvyklost je gentlemanská dohoda. Jakmile ji jedna strana přestane respektovat, druhá strana má dvě možnosti: vyjednat novou dohodu, nebo běžet k soudu. Pavel zvolil druhou cestu. A tím ukázal každému budoucímu prezidentovi, že ta cesta existuje, je rychlá a funguje.
Co říká polské zrcadlo
Česká republika není jediná země, kde se prezident a vláda přetahují o zahraniční reprezentaci. V Polsku řešil Ústavní tribunál v roce 2009 analogický spor o to, kdo zastupuje stát na Evropské radě. Verdikt byl jednoznačný: prezident může být přítomen, ale jednotnou státní pozici určuje vláda. Polská ústava navíc výslovně říká, že prezident v zahraniční politice spolupracuje s premiérem a ministrem zahraničí, zatímco Rada ministrů zahraniční politiku vede.
Německý Základní zákon jde ještě dál: spolkový prezident stát reprezentuje, ale jeho akty vyžadují spolupodpis vlády. Rakousko funguje obdobně. Všechny tyto systémy mají jedno společné: staví na spolupráci a kontrasignaci, ne na soudních sporech. Důvod je prostý. Stát, který navenek mluví dvěma hlasy, nemluví vůbec. A stát, jehož prezident a premiér se soudí o místo v delegaci, vysílá spojencům signál, který si žádná aliance nepřeje číst.
Vláda není bez viny
Bylo by nefér svalit všechno na Hrad. Vláda měla od 8. dubna 2026, kdy Pavel písemně oznámil svůj záměr jet do Ankary, dva a půl měsíce na to, aby našla řešení. Místo toho rozhodnutí odkládala a 22. června schválila delegaci vedenou premiérem bez prezidenta. Veřejně argumentovala tím, že summit bude o obranných výdajích a o mandátu, za který nese odpovědnost kabinet. To je legitimní pozice. Ale legitimní pozice přednesená po měsících mlčení a den před podáním žaloby vypadá spíš jako provokace než jako státnický postoj.
Výsledek? Ústavní soud vydal předběžné opatření, vláda musela prezidentovi zajistit akreditaci, Pavel se summitu 7. a 8. července zúčastnil. Vláda dál trvala na tom, že delegaci vede premiér. Obě strany si mohly prohlásit vítězství. A obě strany přitom prohrály něco důležitějšího než jednu cestu do Turecka: důvěru, že se česká exekutiva dokáže dohodnout sama.
Skutečná cena otevřené skříňky
Meritorní rozhodnutí Ústavního soudu dosud nepadlo. Může přijít za měsíce. Může dát za pravdu prezidentovi, nebo vládě, nebo oběma trochu. Ale ať dopadne jakkoli, jedna věc se už nezruší: všichni viděli, že to jde. Že prezident může soudní cestou donutit vládu, aby mu umožnila účast na mezinárodním summitu. Že předběžné opatření dokáže změnit složení delegace rychleji než jakékoli politické jednání.
A právě tady leží skutečné nebezpečí. Ne v tom, že Pavel jel do Ankary. Ne v tom, že použil ústavní nástroj, který mu ústava dává. Ale v tom, že normalizoval logiku, ve které se nevyjednaný politický spor automaticky přelévá k ústavním soudcům. Až příště usedne na Hrad někdo s menší sebekázní a většími ambicemi, nebude muset nic vymýšlet. Pandořina skříňka je otevřená a návod k použití leží na vrchu.