Čím víc se Petr Pavel brání nálepce „hlas opozice“, tím víc se jím stává. Paradox, který mu Babiš s chutí servíruje
Petr Pavel si vyrobil politickou past, ze které ho žádný ústavní článek nevytáhne.
Obsah článku
Prezident se ohání Ústavou jako štítem, ale současně mává programem, který nemá ani opozice. To je jádro celého problému. Kdo chce být arbitrem nad stranami, nemůže zároveň formulovat nejambicióznější proevropskou bezpečnostní linii v české politice a tvářit se, že jde o neutrální výkon funkce. A přesně tohle Pavel dělá. Brání se nálepce „hlas opozice“ odkazem na článek 63 Ústavy, na kontinuitu zahraniční politiky, na dosavadní praxi účasti prezidentů na summitech NATO. Jenže vedle toho tlačí vizi silné Evropy, mluví o „Spojených státech evropských“ a veřejně kritizuje vládní obranný rozpočet. Babiš nemusí nic vymýšlet. Stačí mu citovat.
Ústavní štít s dírou uprostřed
Institucionální obrana Petra Pavla je formálně bezchybná. Dopis premiérovi z 8. dubna 2026 je učebnicový ústavní dokument: prezident se hlásí k účasti na summitu NATO „v souladu se svým ústavním postavením“, odkazuje na zastupování státu navenek, na bezpečnostní kontinuitu. Ústavní soud mu v červnu předběžným opatřením podržel dosavadní praxi. Všechno čisté, všechno korektní. Jenže právě tady začíná politická fikce. Pavel nepíše jen jako hlava státu, která chce sedět u stolu. Pavel zároveň veřejně definuje, co má u toho stolu zaznít. A to je něco zásadně jiného.
Už v říjnu 2023 v Evropském parlamentu mluvil o nutnosti debatovat budoucí uspořádání EU, o „jednotnější a efektivnější Unii“. V březnu 2026 ostře kritizoval stagnaci obranného rozpočtu. Na fóru GLOBSEC razil tezi o Evropě, která se musí postavit na vlastní nohy. A v dubnu 2026 byl citován jako zastánce „Spojených států evropských„. Kdo tohle říká a současně trvá na tom, že není opoziční hlas, buď nerozumí optice, nebo ji záměrně ignoruje. Obojí je pro prezidenta nebezpečné.
Babišův komunikační luxus
Proč je tahle situace pro Babiše tak pohodlná? Protože nemusí Pavlovi nic podsouvat. Stačí mu položit vedle sebe dvě věty a nechat je mluvit. Na jedné straně vládní programové prohlášení: EU jako společenství suverénních členských států, odmítání dalšího přesunu pravomocí, zachování jednomyslnosti. Na druhé straně prezident, který otevřeně mluví o federalizačním horizontu. Na jedné straně vládní slib z Ankary: navýšení obranného rozpočtu o 36 miliard, dosažení dvou procent HDP příští rok. Na druhé straně prezident, který ještě před summitem kritizoval, že trajektorie k aliančním závazkům chybí.
Tohle není sofistikovaná manipulace. Tohle je lacný trik, který funguje jen proto, že mu Pavel dodává materiál. Babiš si buduje pozici „vláda jako mandát, Pavel jako komentátor“ a nemusí u toho ani lhát. Stačí opakovat. Stačí kontrastovat. Stačí se zeptat: je tohle prezident nad stranami, nebo konkurenční program?
Opozice jako nechtěný spolupachatel
Pikantní je role samotné opozice. ODS i TOP 09 Pavla veřejně hájily v otázce summitu NATO. Vystrčil argumentoval ústavní rolí, Fischer mluvil o bezpečnostní autoritě, o kterou bude na summitu zájem. Všechno legitimní, všechno pochopitelné. Jenže nikdo z nich se nepřihlásil k Pavlově nejtvrdší integrační rétorice. ODS výslovně odmítá evropskou federaci, na ideové konferenci v červnu 2026 razila formuli „ne Spojené státy evropské, ale spojené trhy evropské“. TOP 09 chce silný a jednotný hlas EU, ale federalizaci neprosazuje. Piráti hlídají, aby se lokální rozhodování zbytečně nepřesouvalo výš.
Pavel je dnes integračně dál než kterákoli česká parlamentní strana. A opozice ho přesto kryje, protože antibabišovský reflex je silnější než programová jemnost. Tím ovšem upevňuje přesně ten rámec, který Babiš potřebuje: prezident a opozice jako jeden tábor. Že se programově rozcházejí? To je detail, který se do televizní zkratky nevejde.
Past, ze které vede jediná cesta
Může z toho Pavel vůbec vyjít? Institucionálně si účast na summitu uhájil, to je fakt. Ústavní soud mu dal za pravdu a precedent je vytvořen. Jenže politický rámec se soudním rozhodnutím neláme. Data CVVM ukazují, že hlubší evropská spolupráce má v Česku širší podporu než federalizační značka: 27 procent chce integraci posílit, 39 procent chce silnější zapojení ČR v EU, ale 66 procent odmítá euro. „Spojené státy evropské“ jsou pro většinu Čechů přestřelené. A právě tuhle přestřelenost Babiš rámuje jako Pavlovu skutečnou agendu.
Jediná cesta ven vede přes oddělení institucionální role od programového maximalismu. Prezident může zastupovat stát navenek, může spoluutvářet bezpečnostní linii, může být silným hlasem v NATO. Ale nemůže provozovat autonomní zahraniční politiku bez vlády a tvářit se, že jde o ústavní povinnost. Rozhodnutí podle článku 63 vyžadují kontrasignaci. Odpovědnost nese vláda. To není formalita, to je architektura systému.
Paradox Petra Pavla není v tom, že by říkal něco špatného. Je v tom, že říká víc, než kolik jeho funkce unese, a pak se diví, že ho někdo bere za slovo. Babiš to servíruje s chutí ne proto, že by byl chytřejší. Ale proto, že Pavel mu prostírá stůl.