Prezidentská kampaň začala. Zahájil ji překvapivě Andrej Babiš – to, že kandidovat nechce, nevadí
Andrej Babiš je nejpilnější nekandidát v české politice a dělá všechno pro to, aby jím zůstal co nejdéle.
Obsah článku
Politická fikce má v Česku zvláštní pravidla. Stačí říct „nechci“ a vzápětí udělat tři kroky, které dělá jen ten, kdo chce. Stačí v lednu na Instagramu prohlásit „já už kandidovat nebudu“ a o devatenáct dní později na sněmu vlastní strany vyzvat k přípravě prezidentského kandidáta proti Petru Pavlovi. Stačí v červenci znovu označit Pavla za muže v kampani, ale vlastní závazek rozpustit do mlhy o tom, že „kandidáta si mají vybrat lidé sami„. Tohle není roztržitost. Tohle je politický provoz na plný plyn, jen s vypnutými světly.
Nekandidát, který staví arénu
Kdo v české politice určuje osu příštích prezidentských voleb? Ne ten, kdo kandidaturu oznámí. Ten, kdo ji popírá a přitom buduje bojiště. Babiš od začátku roku 2026 systematicky vrací Hrad do centra veřejné debaty, aniž by na sebe vzal jedinou povinnost kandidáta. V lednu na sněmu ANO mluvil o tom, že koalice ANO, SPD a Motoristů musí nabídnout společného kandidáta. Macinka přikyvoval, Okamura mluvil o „velké šanci“. Nikdo z nich přitom Babišovo „nechci“ nečetl jako uzavřenou kapitolu. A proč by taky měl? Sám autor toho „nechci“ ho vyvrací každým dalším veřejným vystoupením.
Celý manévr je průhledný, a přesto funguje. Babiš si bere výhody kandidáta, aniž by přijal náklady kandidatury. Může polarizovat, může testovat reakce voličů, může rámovat Pavla jako soupeře. Ale nemusí zakládat transparentní účet, nemusí odpovídat na otázky o programu pro Hrad, nemusí snášet tlak, který dopadá na každého, kdo řekne „ano, jdu do toho“. Je to laciný trik? Možná. Ale je to trik, který mu už jednou vyšel.
Precedent jménem 2023
Kdo zapomněl na rok před minulou prezidentskou volbou, ať si připomene scénář. Babiš kandidaturu dlouho odmítal, odkládal, relativizoval. Nakonec ji oznámil až na podzim 2022 a ve druhém kole získal téměř 2,4 milionu hlasů. Tehdy to označil za „zkoušku“. Dnes používá stejný princip, jen s jednou úpravou: místo zadržování vlastního vstupu zadržuje vlastní závazek, ale spouští celou arénu. Říká „nejdu“, ale zároveň staví ring, věší lana a prodává vstupenky.
Průzkum STEM/MARK z května 2026 ukazuje, že Babiše by určitě volilo 20 % dotázaných a dalších 24 % by jeho volbu zvažovalo. Je jediným velkým politikem s reálným dosahem na Pavla. Řečnická otázka: proč by člověk s takovými čísly dobrovolně odcházel z hřiště? Odpověď je prostá. Neodchází. Jen předstírá, že na hřišti není.
Právně ticho, politicky rachot
Zákon o volebních kampaních je v tomhle milosrdně přesný. Prezidentská kampaň začne dnem vyhlášení voleb, nejdříve 150 dnů před koncem mandátu. Petr Pavel by dosloužil v březnu 2028. Právně jsme tedy v absolutním klidu. Jenže politika se o právní definice nestará. Politicky kampaň běží od chvíle, kdy někdo opakovaně staví soupeře, pojmenovává konflikt a organizuje očekávání volby. A přesně to Babiš dělá. Ne jednou, ne náhodou, ale v sérii: leden, leden, červenec. Popření, výzva, zpátečka. Popření, výzva, zpátečka.
Pavel sám to cítí. V červnu v rozhovoru pro Seznam Zprávy řekl, že ho chování vlády spíš mobilizuje k další kandidatuře. Fiala kandidaturu na Hrad výslovně odmítl. Pole se tedy zužuje přesně tam, kam ho Babiš od ledna tlačí: Pavel versus kandidát „proti Pavlovi“. A kdo toho kandidáta vybere, kdo ho představí, kdo ho případně v poslední chvíli nahradí sám sebou? Odpověď zná každý, kdo sleduje českou politiku déle než jeden volební cyklus.
Strategie pohodlné nerozhodnosti
Nejchytřejší pozice v politickém závodu je ta, ze které můžete kdykoli vyrazit, ale nikdo vás nemůže trefit, dokud stojíte. Babiš si tuhle pozici vybudoval s chirurgickou přesností. Jeho lednový argument, že skutečné změny se dělají ve vládě a ve Sněmovně, mu slouží jako alibi. Může říkat: nejde mi o Hrad, jde mi o lidi. A přitom každý jeho výrok o Pavlovi, o společném kandidátovi, o „kampani, která už běží“, je dalším krokem po startovní dráze.
Co by ho přimělo změnit veřejnou pozici? Nejspíš zjištění, že koalice nenajde nikoho silnějšího. Že Havlíček ani Schillerová ani žádný „občanský kandidát“ nedokáže proti Pavlovi udělat celostátní plebiscit. V tu chvíli se z nekandidáta stane kandidát a z „nechci“ se stane „musím, protože to po mně chtějí lidé“. Ten scénář jsme už viděli. Jen tehdy se jmenoval rok 2022.
Rok a půl před pravděpodobným termínem volby máme v Česku prezidentskou kampaň, kterou nikdo oficiálně nevede, ale jeden člověk ji řídí. A ten člověk tvrdí, že kandidovat nechce. V českém politickém slovníku to znamená jediné: ještě se nezeptal na cenu.