Zpráva o extremismu bez SPD? Na vnitru si nechtějí poštvat Okamuru proti sobě, a tak dělají, že je všechno v pořádku
Ministerstvo vnitra si právě vyrábí slepé místo v nejdůležitějším bezpečnostním dokumentu, který má pojmenovávat hrozby pro českou demokracii.
Obsah článku
Politická zbabělost má v českém prostředí mnoho podob, ale tahle je obzvlášť rafinovaná. Nemusíte nic škrtat, nic cenzurovat, nic zakazovat. Stačí přestat pojmenovávat. Stačí nahradit konkrétní jméno gumovou formulací, a problém jako by přestal existovat. Přesně to se děje se zprávami o extremismu a předsudečné nenávisti, které každoročně produkuje Ministerstvo vnitra. Ještě v roce 2024 resort SPD explicitně jmenoval, citoval soudní rozhodnutí o xenofobním rámování její kampaně. V první polovině roku 2025 šel ještě dál a zapsal trestní stíhání SPD i Tomia Okamury. A pak se něco stalo. Ve zprávě za druhé pololetí 2025 zůstala kapitola o „projevech představitelů xenofobně populistických subjektů“, ale konkrétní jméno z ní zmizelo. Jako by se SPD vypařila z české politické krajiny.
Jazyk, který se mění podle adresáta
Autocenzura nepotřebuje razítko. Nepotřebuje interní příkaz, který by někdo jednou vytáhl z šuplíku. Stačí atmosféra, ve které je jednodušší napsat „xenofobně populistický subjekt“ než „SPD“. Stačí, aby si úředník spočítal, že za konkrétní pojmenování přijde žaloba, mediální přestřelka a politický průšvih. Výsledek? Zpráva za 2. pololetí 2025 si ponechává celou tematickou kapitolu, zachovává strukturu, zachovává dokonce i nadpis odkazující na „představitele“ oněch subjektů. Jenže tělo textu je prázdná skořápka. Kdo jsou ti představitelé? Jakých subjektů? Čtenář se nedozví. A to je přesně ten trik: formálně nic nechybí, obsahově chybí všechno.
Srovnejte si to s výroční zprávou za rok 2024, kde ministerstvo citovalo krajský soud v Brně a popsalo konkrétní plakátovou kampaň SPD. Nebo se zprávou za první pololetí 2025, kde černé na bílém stálo trestní stíhání SPD a Okamury. Tohle není posun v metodice. Tohle je posun v odvaze.
Kdo nese odpovědnost za prázdná slova
Bylo by pohodlné svalit vinu na anonymní byrokratický aparát. Jenže zprávy o extremismu nejsou produkt jednoho referenta. Podílí se na nich BIS, Policie ČR, státní zastupitelství. A politickou odpovědnost za výslednou podobu nese ministr vnitra. Dnes je jím Lubomír Metnar. Mluvčí ministerstva tvrdí, že do odborného obsahu politici nezasahují. Současně ale Seznam Zprávy citují informovaný zdroj, podle kterého byly politické subjekty z výroční zprávy za rok 2025 vypuštěny na pokyn vedení. Kdo lže? Možná nikdo. Možná stačí, že vedení „doporučilo opatrnost“ a zbytek už zařídila předvídavá poslušnost aparátu.
Z resortu navíc odcházejí zkušení experti na extremismus. To není náhoda, to je symptom. Lidé, kteří léta budovali odbornou linku, odcházejí v okamžiku, kdy se jejich práce stává politicky nepohodlnou. Kdo je nahradí? A hlavně: bude jejich nástupce ochotný napsat do zprávy jméno, které si jeho šéf nepřeje vidět?
Nejde o to, jestli je SPD extremistická
Tady je potřeba být přesný, protože zjednodušení by hrálo do karet těm, kdo celou debatu chtějí shodit ze stolu. Politolog Aleš Michal říká, že SPD pracuje se strachem a hledá hranici mezi politickou kampaní a rozdmýcháváním nenávisti. Neoznačuje ji jednoduše za extremistickou stranu v klasickém smyslu. Jan Charvát zase dlouhodobě kritizuje samotný metodický rámec ministerských zpráv jako zastaralý, popisující realitu „před deseti lety“.
Ale o to právě nejde. Otázka nezní, jestli je SPD extremistická. Otázka zní, jestli stát mění metr podle toho, koho si zrovna může dovolit pojmenovat. A odpověď je v dokumentech samotného ministerstva: v roce 2024 si to dovolit mohlo, v první polovině 2025 taky, ve druhé polovině 2025 už ne. Přitom se SPD nezměnila. Nezměnila rétoriku, nezměnila strategii, nezměnila lídra. Změnilo se něco jiného: politická cena pojmenování.
Stát, který si vyrábí slepá místa
Ministerstvo vnitra samo definuje předsudečnou nenávist jako jev, který šíří strach, štěpí společnost a ohrožuje základní práva. Samo si vytyčilo, že právě toto je jeho bezpečnostní agenda. A teď v téhle agendě dělá, že nevidí největšího hráče na scéně. To není opatrnost. To je politická fikce. SPD se s ministerstvem kvůli starším zprávám soudí a resort čelí nepříjemným rozsudkům. Řešení? Nenapsat nic, co by mohlo být předmětem dalšího sporu. Jenže bezpečnostní dokument státu nemá být psán tak, aby obstál u soudu s Okamurou. Má být psán tak, aby obstál před občany, kteří mají právo vědět, co jejich stát považuje za hrozbu.
Na oficiálním archivu MV je výroční zpráva zveřejněna jen do roku 2024. Kolem té za rok 2025 kolují zatím jen sekundární popisy a ministerská vyjádření. I to vypovídá. Dokument, který má pojmenovávat rizika pro demokracii, se sám stává rizikem pro ty, kdo ho píšou.
Stát, který se bojí napsat jméno do vlastní bezpečnostní zprávy, neposkytuje ochranu. Poskytuje iluzi.